Osobní víra a Písmo

By 19. 1. 2014 kázání

V neděli 19. 1. 2014 jsme měli naše dvacáté osmé setkání. Kázání měl Milan Kramoliš a bylo na téma Osobní víry v kontextu Písma.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Milanova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

Blaze člověku, který nechodí, jak radí ničemní, na cestě hříšných nestojí, ve spolku posměvačů nesedí. Zákon Hospodinův je jeho radostí – o tomto Zákoně dnem i nocí přemýšlí. Bude jako strom na břehu řeky vsazený, který své ovoce ve svůj čas přináší, kterému nikdy neuvadne listí – cokoli činí, se podaří! (Žalmy 1:1-3 B21)

Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč. Proniká až k rozhraní duše a ducha, až do morku a kloubů, až do srdce, kde zkoumá jeho myšlenky a úmysly. Nic v celém stvoření před ním není skryté; všechno je nahé a obnažené před očima Toho, jemuž musíme složit účet. (Židům 4:12, 13 B21)

Je to téměř na den už dva měsíce, kdy jsem zde stál a zahájil takovou malou třídílnou sérii kázání na téma osobní víry. Třídílnou z toho důvodu, že když jsem téma osobní víry zpracovával, tak mi vyvstaly tři základní katalyzátory, tři způsoby posílení naší víry. Jsou jimi – Společenství, Písmo a Modlitba.

Minule jsme mluvili o tom, jak nám v naší osobní víře a k jejímu růstu, může pomoci společenství Božího lidu.

  • Řekli jsme si, že naše víra nemá být jen individuální záležitostí, protože se navzájem potřebujeme, protože si máme nést navzájem břemena.
  • Řekli jsme si, že naše víra se má projevit v konkrétních skutcích.
  • Řekli jsme si, že naše víra má být dávající, máme sloužit druhým.
  • Řekli jsme si, že naše víra nás má vést k pokoře, kdy si uvědomíme, že jsme byli obdarováni.

Dnes zaměříme svoji pozornost na druhý katalizátor naší osobní víry a tím je Boží slovo. O Božím Slově, Bibli, by se mohlo navykládat hodiny a hodiny a přesto bychom byli jen na začátku. Opravdovou hloubku Bible, myslím, nejde slovy snad ani vyjádřit. Její hloubka se totiž musí osobně zažít. Nedávno jsem zahlédl v mém oblíbeném časopise tento vtip. Dám Vám chvíli na přečtení. Myslím si, že je docela výstižný a vcelku se hodí k našemu dnešnímu tématu. Mnozí si totiž z Bible udělali buď studnici intelektuálních pouček, které jim tak nějak dávají smysl a nebo (jako člověk na obrázku) zde našli jen příkazy, které se snaží za každou cenu bezduše naplnit. Jako společenství fungujeme vlastně už devátý měsíc a zatím jsme tady od kazatelny neslyšeli moc osobních svědectví (čas s kávou a buchtou po skončení to však velice dobře kompenzuje). Posledně jsem mluvil o tom, že naše víra musí být dávající, aby mohla druhé povzbudit a obohatit. No a tak jsem si řekl, že bych svá tehdejší slova měl přetavit ve skutek, abych nejen mluvil, ale také to, o čem mluvím, konkrétně udělal. A tak mi dovolte, abych dnes mé kázání o Bibli pojal trochu osobněji. Chtěl bych totiž na příbězích ze svého života ukázat, že Boží slovo je opravdu ostřejší než každý dvousečný meč a že konkrétní Boží slovo může mít jasný dopad do našeho života, pokud mu dáme alespoň nějaký skromný prostor. Každý z těch několika příběhů jsem zažil v kontextu s konkrétním Božím slovem. A to pak ovlivnilo moje další myšlení a jednání. Mou modlitbou a přáním je, aby toto mé svědectví nám všem pomohlo si ten prostor udělat třeba o trochu větší.

Jako malý jsem do kostela nebo do nějakého společenství věřících nechodil, mí rodiče nebyli věřící. Jediné, co si vybavuji, že jsem řešil s ohledem na věčnost, byl můj občasný strach ze smrti a z toho, co bude se mnou až umřu. Když mi bylo asi dvanáct let, tak jsem objevil knihu Biblická dějeprava, ze které jsem si rád četl příběhy. Později jsem si začal číst samotnou Bibli, ale bral jsem ji jen jako takovou intelektuální záležitost. Četl jsem ji v té době prakticky jen z toho důvodu, že můj starší bratranec ji začal číst, jelikož uvěřil, a já jsem se mu chtěl aspoň ve znalostech Bible vyrovnat. Byla to tehdy pro mě jen taková soutěž, kdo toho přečte více v kratším čase.

Letní prázdniny v roce 96 ale všechno změnily. Bratranec mě tehdy vzal na akci Českobratrské církve evangelické, kterou pořádala skupina probuzených a do evangelia zapálených farářů. Na té akci jsem uviděl to, jakým způsobem křesťané doopravdy žijí. Viděl jsem to, jak se lidé k sobě chovali, jak se snažili uvést do praxe věci, které jsme četli v Bibli. A tak nějak jsem vnitřně cítil, že tam je něco (někdo) navíc. A já jsem po tom něčem zatoužil. A tak jsme si jeden večer na půdě, kde jsme spali, klekli s několika kamarády a já jsem vydal život Bohu. Žádní andělé tehdy nepřiletěli, ani se všechno kolem nerozsvítilo jasným světlem, ale i tak jsem věděl, že se něco změnilo. Já jsem se změnil a už jsem nebyl stejný jako před tím.

Poslední den akce, než jsme odjížděli, jsme si tahali verše z Bible na cestu. Já jsem si vytáhl verš z Izajáše 11:1-2 I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy.Přišlo mi to hodně silné. Tehdy jsem to vzal jako takový závazek a jako obrovské povzbuzení ze strany Hospodina zároveň – takové to – Vím o Tobě!!

Od toho pobytu uplynulo už téměř 18 let a já si uvědomuji víc a víc, že víra se stala jasným závazkem i pro mě. Je to závazek na celý život. Byl jsem vykoupen pro věčnost. Uplynulo 18 let a když se ohlédnu zpět, tak vidím, že si mě Bůh přes všechny moje nedostatky použil, vidím to ovoce na tom výhonku, ale také vím, že pořád mám kam růst. No a ta druhá část verše je ještě z velké části přede mnou. Tento verš mě provází celou dobu mého křesťanského života. Někdy, když jsem na pochybách o tom, že Bůh je se mnou a že ví, co dělá, tak si ho připomenu a to mi pomůže se těch pochybností zbavit – Bůh ví, co dělá. Poté, co jsem uvěřil, uplynulo několik let. Stal jsem se členem v CB na Kounicové a musím se přiznat, že mě to tam občas tak trochu ubíjelo. Nebyl jsem holt tak konzervativní jako teď. V létě roku 99 jsem jel opět na onu akci, nyní ale už jako ten, který tam pomáhal s vedením chval. Naším hostem tam byl současný předseda Rady CB Danda Fajfr. Ten týden byl úžasný, při chvalách praskala jedna struna za druhou, jak jsme intenzivně chválili, mohl jsem být se svými přáteli a mohli jsme se za sebe navzájem modlit a sdílet se se svými starostmi, které jsme si během roku neměli kde říct, jelikož jsme byli ze všech koutů země. Poslední odpoledne pobytu jsme s Dandou seděli a já jsem mu říkal o své frustraci z Kounicové. On mi na to vyprávěl příběh o Josefovi. Zaměřil se hlavně na období, kdy už byl Josef v Egyptě, zatím ve vězení. Bůh měl pro Josefa plán, ale naplnil ho až v pravý čas – čas který neurčil nikdo jiný než Bůh. Josef se musel naučit trpělivosti, se kterou mohl zvládnout všechny ty roky ve vězení. Danda mi tam tehdy říkal, abych se stal také takovým Josefem, abych měl trpělivost. Pak jsme se spolu modlili za celou tu situaci a za můj život. Od té doby jsem si příběh o Josefovi, o jeho peripetiích, výšinách i pádech připomněl ještě mnohokrát. Uplynulo půl roku a na začátku roku 2000 jsem si jako obvykle tahal verš. Tehdy jsem si vytáhl verš z 1. Kor. 4:1-2 Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.” A tento verš se mi okamžitě spojil s příběhem Josefa. Došlo mi, v čem byla síla Josefova příběhu a příkladu – zůstal věrný, i když okolnosti byly na prd. Zůstal věrný, i když bylo vše proti němu.  No a za půl roku nato vznikla Betanie. A já jsem si pak ještě mnohem víc uvědomoval, že moje úloha, jako toho, který slouží, je právě v té věrnosti. V tom, že budu vytrvalý, i když budou okolnosti proti mně.  Snažil jsem se to naplnit a věrný zůstat. Snad se mi to povedlo.

V létě 2004 jsem tak trochu tajně (aby to někdo furt neřešil) žádal u Vltavy v Českém Krumlově svoji současnou manželku o ruku. Měl jsem před ním za sebou dva vážnější vztahy, které nedopadly moc slavně. Musím přiznat, že mnoho věcí jsem zpackal a měl jsem (a nebyl jsem sám) jisté obavy, jestli se mi to “nepovede” opět zpackat. Několik let před tím, právě po tom prvním zpackaném vztahu, byl opět nový rok a já jsem si opět tahal verš. Tentokrát mi jej ale po modlitbě vytáhl kamarád, který se mnou tu situaci prožíval.

Bylo to verš z Iz. 26:12 – Nám, Hospodine, způsobíš pokoj; nebo i všecko, cožkoli se dálo při nás, dělal jsi pro dobré naše. Byla to tehdy opravdu trefa do černého. Mnohokrát jsem se i k tomuto verši musel vrátit a čerpat z něj povzbuzení, když mi do smíchu nebylo.

Ať už si myslíme, co chceme, tak mě se opravdu stalo i jindy to, že při podobných příležitostech přišlo Boží slovo včas. Bůh ke mně nějak promluvil – skrze vytažený verš, skrze to, co jsem zrovna četl, skrze to, co mi třeba někdo poslal jako verš na povzbuzení.

Když se ohlédnu opět zpět, tak to musím potvrdit – Bůh konal věci pro moje dobro, i když někdy to bylo jinak, než jak jsem si představoval, a já jsem mu opravdu neskutečně vděčný za to, kde a s kým dnes jsem.

S Míšou jsme si na naše svatební oznámení dali verš z Filipským 1:9-10, který naše chození myslím vcelku silně provázel:A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v důkladnějším poznání a ve vší vnímavosti; abyste uměli rozpoznat to, na čem záleží, a byli čistí a bezúhonní pro den Kristův,  A musím říct, že manželství a otcovství je pro mě obrovská škola v tom, jak druhé milovat a jak rozpoznávat na čem záleží a na čem ne. Mnohokrát jako i vždy předtím, jsem se k tomuto verši vracel a znovu si opakoval slova této modlitby. To bylo několik příběhů, které jsem s Božím Slovem zažil během svého dosavadního života víry. Verše, které mi v pravý čas pomohly jít dál. Verše, ke kterým jsem se mnohokrát poté ještě vracel a které mi dodávaly sílu a naději, když jsem se ztrácel. Verše, které jsem mohl aplikovat do života a mohl jsem vidět ovoce, které to přineslo. Nebyla to aplikace, kterou jsme viděli v úvodním vtipu. Ale musím přiznat, že i k takové aplikaci Písma do života jsem někdy měl blízko, ale dík patří Bohu také za lidi, které mi poslal do života a kteří mi pomáhali, abych se nestal bezrukým zákoníkem a nebo ho neudělal z druhých. Věřím, že každý z nás má takových příběhů mnoho. Nebojme se si je navzájem občas říct. Povzbuzujme se navzájem.

Bible je kniha, kde jsou napsané věci, které můžeme číst desetkrát a nic s námi neudělají, ale je tu i Bůh, který nám je může tehdy až to budeme číst po jedenácté, zpřítomnit tak, že nám ta dříve přehlížená slova ožijí a zasáhnou nás tam, kde zrovna potřebujeme. Boží Duch Bibli oživuje a pomáhá nám její poselství uvést do kontextu našeho života tak, jak to nikdo jiný nedokáže. Před čtyřmi lety jsem objevil sociální síť Twitter. Je to síť, kde můžete druhým posílat krátké vzkazy do 160 znaků. Někdo řekl, že Twitter je to, když nemáte komu napsat SMS, tak ji napíšete tam. Díky této síti jsem ale objevil jedem americký sbor, který se rozhodl dát co největšímu množství lidí na planetě možnost se potkat s Božím slovem. Rozjeli webové stránky s mnohými překlady Bible, které jsou dostupné všem a stále přidávají další překlady a další jazyky. Udělali také aplikaci na téměř každý alespoň trochu chytrý telefon, která se jmenuje YouVersion. V této aplikaci si můžete stejně jako na jejich webu číst Bibli v mnoha překladech, můžete si své oblíbené verše podtrhávat a nebo je posílat kamarádům. Můžete se také rozhodnout, že budete číst třeba podle nějakého plánu. Já jsem tak trochu systematik a v minulosti jsem zkoušel mnoho věcí, abych četl Bibli co nejpravidelněji. Nic mi nepomohlo, až YouVersion. Mobilní aplikace mi pomohla více než jakýkoliv jiný nástroj udělat Bibli a její čtení součástí mého života. Někdy prostě potřebujeme pomoc i trochu neduchovní.

Bible je tak v poslední době součástí mého života mnohem více než kdy před tím. Na začátku jsme četli Žalm 1. Je o člověku, který je jako strom u řeky, protože se pro něj Písmo stalo zdrojem radosti. Studuje ho dnem i nocí. Boží slovo se stalo jeho prioritou a na jeho životě je to jasně vidět. Jeho život nevadne, protože je u zdroje vláhy.

Pokud chceme naši osobní víru posílit, pokud v ní chceme růst, tak se neobejdeme bez společenství (jak jsme o tom mluvili minule) a rozhodně se neobejdeme bez čtení a studia Bible – Božího slova, které je živé, které je mocné a které umí být ostřejší něž jakýkoliv meč a umí proniknout až do našeho nitra a jasně rozsoudit a ukázat to, na čem má opravdu záležet.

Pokud chceme jako společenství růst, tak Bible, Písmo a jeho pravdy musí být součástí našeho DNA. A to jak společenství, tak i jednotlivců. Pokud se to stane, pokud pro nás všechny osobně bude Boží slovo priorita, tak budeme pro druhé mít jistě bohaté a hluboké svědectví o tom, co Bůh dělá a jaký je. Pokud budeme stát na pravdě Božího slova, tak se pro lidi stane naše společnost možná občas nepříjemná, ale na druhou stranu jasně ukotvená a dávající smysl. Tak kéž se nám hlubiny Písma otevírají a kéž je můžeme otevírat i těm, kteří jsou kolem nás.

Amen

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..