Pokání

By 8. 12. 2013 kázání

V neděli 8. 12. 2013 jsme měli naše dvacáté třetí setkání. Kázání měl Ondřej Kadlec a bylo na téma Pokání a přípravy na příchod Mesiáše na základě Matouše 3:1-10.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Ondřejova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

1 V těch dnech začal Jan Křtitel kázat v judské poušti: 2 „Čiňte pokání! Nebeské království je blízko!“ 3 To je ten, o kterém mluvil prorok Izaiáš, když říkal: „Hlas volajícího na poušti: Připravte Pánovu cestu! Urovnejte jeho stezky!“ 4 Ten Jan nosil oděv z velbloudí srsti, kolem boků měl kožený pás a jeho pokrmem byly kobylky a lesní med. 5 Jeruzalém, celé Judsko i celý jordánský kraj tehdy vycházel k němu, 6 vyznávali své hříchy a on je křtil v řece Jordán. 7 Když ale uviděl, že se k němu přichází pokřtít mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéct před přicházejícím hněvem? 8 Začněte nést ovoce odpovídající vašemu pokání. 9 A nemyslete, že si můžete říkat: ‚Máme otce Abrahama.‘ Říkám vám, že Bůh je schopen Abrahamovi vzbudit potomky z tohoto kamení. 10 Sekera je už napřažena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně“. (Mt. 3:1-10)

Dobré dopoledne,

americký spisovatel Mark Twain jednou napsal:

Mnoho lidí je otráveno těmi pasážemi Bible, kterým nerozumí, ale pasáže, které zlobí mne, jsou právě ty, kterým rozumím.

Adventní text z Matoušova evangelia, který jsme četli, by mohl být klidně onou biblickou pasáží, která by amerického autora pozlobila. Jedná se o text vcelku známý a dá se říci i s jasným poselstvím. Čtenář textu je slovy Jana Křtitele vybízen ke změně vlastního smýšlení a k přípravě na příchod Království nebeského. Výzva k činění pokání není v kontextu nového zákona něčím zvláštním, ale  jednoduše zapadá do Božího díla spasení skrze víru v našeho Pána Ježíše Krista. Neboť pravě vědomá a upřímná lítost nad vlastním hříchem spolu se snahou urovnat před Bohem cestu života stojí u zrodu každé víry a zároveň se stává nezbytnou podmínkou  její pravosti. V neposlední řadě je pochopitelný i důraz položený na nesení ovoce, neboť skutečnou změnu smýšlení a proměnu srdce  nelze demonstrovat pouhou hrou na lepšího člověka, ale opravdovými skutky lásky a milosrdenstvím ve vztahu ke členům Boží rodiny a k lidem okolo nás.

Uvedené souverší by tak mohlo být označeno za bezproblémové a dostatečně srozumitelné pro každého, kdo je čte. Avšak jak upozornil Mark Twain, úskalí biblických oddílů, z našeho pohledu jasných, nespočívá v jejich nepřístupnosti našemu rozumu, ale spíše v naší neschopnosti je uchopit v každodenním životě. Ukázkou toho jsou jmenovaní farizeové a saduceové, kteří soudě dle Křtitelovi ostré výtky, vůbec nepochopili podstatu a význam pokání, ke kterému Jan vyzýval, a to přitom byli znalci Mojžíšova zákona a Proroků.

V Janově evangeliu (J 1,19-28) se v první kapitole dozvídáme, proč farizeové vážili cestu dlouhou okolo 40 km až do vesničky Betanie nacházející se na východním břehu Jordánu, kde se Jan Křtitel právě vyskytoval a kde křtil ty, kteří se vyznávali ze svých hříchů. Jednalo se o informátory židovské rady Sanhedrin, která měla kromě náboženských záležitostí na starosti také správu běžného chodu židovské společnosti. Židovská rada byla zákonodárný sborem a zároveň nejvyšším soudem, jehož agendou byly mimojiné soudní procesy s falešnými proroky. S ohledem k napjaté atmosféře panující mezi židy a okupantskou římskou mocí umocněné všeobecným očekáváním příchodu Mesiáše, který změní řád věcí a nastolí své království, bylo zcela na místě, že se čelní představitelé židovského národa chtěli seznámit s politickým programem Jana Křtitele. Členové židovské rady pocházeli většinou z vlivných a bohatých rodin a od Říma jím byla propůjčena moc spravovat židovskou společnost.

Císař Tiberius, do jehož 15.-tého roku vlády zasazuje evangelista Lukáš uvedené  události (Lk 3,1-3), měl tou dobou dost svých starostí se zabezpečením vnějších hranic říše, naplněním státní pokladny, ale také s velitelem své osobní stráže, kterému postupně svěřil faktické řízení státu a kterého se sám nakonec počal obávat. Jakékoliv zprávy o případných nepokojích v Judsku by císaře nejen nepotěšely, ale byly by dozajista podnětem k prošetření celé věci, jehož výsledkem by mohlo být použití tvrdších římských opatření vedoucích v konečném důsledku k omezení přímého vlivu  židovské rady na dění ve společnosti a možná i k omezení osobního vlastnictví členů rady. Proto bylo nezbytně nutné předejít jakýmkoliv davovým nepokojům, které by snad mohly  vyústit v lidové povstání a přitáhnout tak větší pozornost Říma.  Vždyť za Janem Křtitelem proudili zástupy z Jeruzaléma a celého Judska! Úkolem farizeů a saduceů bylo jednoduše zjistit, co Jan Křtitel hlásá, a zda-li se opět  nejedná o falešného proroka, který by chtěl zneužít myšlenek spojených s příchodem Mesiáše a jeho království. Z toho důvodu se také Jana Křtitele ptali, jak je zaznamenáno v Janově evangeliu:

21 „Kdo tedy jsi?“ zeptali se ho. „Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ 22 Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kteří nás poslali. Co o sobě říkáš?“ 23 Odpověděl jim slovy proroka Izaiáše: „Jsem‚ hlas volajícího na poušti: Vyrovnejte Pánovu cestu!‘“

Protože se jednalo o znalce zákona a proroků, pravděpodobně poznali Janův odkaz na 40. kapitolu proroka Izaiáše, kde se můžeme dočíst těchto slov:

Potěšujte, potěšujte lid můj, praví váš Bůh. 2 Mluvte láskyplně k Jeruzalému a ohlašujte mu, že už skončila jeho poroba, že jeho vina je splacena, že ho svou rukou ztrestal Hospodin dvojnásob za všechen jeho hřích. 3 Hlas volajícího:„Připravte na poušti cestu Hospodinovu, vyrovnejte v pustině stezku Bohu našemu! 4 Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a výšina ať poklesnou; co je hrbolaté, ať je vyrovnáno, pahorkatina ať je planinou. 5 Neboť se zjeví sláva Hospodinova a všichni lidé naráz uvidí, že ústa Hospodinova mluvila.“

Možná i přesto, že jim Jan namísto vřelého pozdravu vynadal do všech zmijí jedovatých a hodil je tak do stejného pytle s obyčejnými  hříšníky, kterými oni sami opovrhovali, projela v tu chvíli farizei vlna vzrušení, když si Izaiášovu pasáž o příchodu Hospodina vybavili. Právě se nacházeli na poušti, kousíček od řeky Jordán, ke které před více jak patnáctisty lety dorazili jejich praotcové po 40-ti letém putování po poušti, a která byla poslední překážkou před vstupem do zaslíbené země. V dálce zhruba 10-ti kilometrů západním směrem byly nadohled  hradby slovutného města Jericha, které nechal Hospodin padnout před zraky pohanských národů pro svou věčnou slávu a slávu svého vyvoléného lidu.

Možná na to, třeba i na více, se farizeové v tu chvíli rozpomněli a zatoužili po brzkém příchodu Mesiáše, který skoncuje s Římany, ustanoví své království a vrátí Izraeli slávu a moc přinejmenším v takové míře, jako tomu bylo za dnů Davidových. Farizeové totiž příchod Mesiáše očekávali, narozdíl od saduceů, kteří byli mnohem rigidnější ve výkladu Mojžíšova zákona, v posmrtný život nevěřili a neměli problém s přizpůsobováním se světskému prostředí.

Již kolem 2. století před naším letopočtem byli farizeové součástí náboženské skupiny zvané Chasidim, v překladu „Zbožní“, která byla horlivá pro Boží zákon a která očekávala příchod Mesiáše a nastolení Božího království. Z toho důvodu se také v očekávání příchodu nového řádu zapojili v roce 167 před naším letopočtem do židovského povstání vedeného Judou Makabejským proti vládci asijské části makedonské říše Antiochovi IV. z rodu Seleukovců, který zakázal židovské náboženství, nutil Židy k vykonávání pohanských obřadů a dokonce umístil do jeruzalémského chrámu sochu Dia. Povstání bylo nakonec úspěšné, nicméně kněžský vládnoucí rod Hasmoneovců se postupem času začal opět od Hospodina odklánět a horlivost vůdců lidu pro Boží zákon vyprchala. Farizeové zklamaní vývojem události ze svých apokalyptických představ postupně vystřízlivěli a možná proto opustili řady Chasidim.  Odtud pravděpodobně plyne také jejich  řecké pojmenování farisajos,  to jest „Oddělení“.

Není se tedy čemu divit, že farizeové byli velice opatrní na sebemenší zmínky o příchodu království nebeského a jeho  panovníka. A slova z proroka Izaiáše, byť jim v úších zněla libě, nezapadala z důvodu hořkých historických zkušeností do jejich představ o příchodu Krále. Přece není možné, aby trhan zabalený do velbloudí kůže, s plnovousem pokapaným od medu, co již od mládí tráví většinu času v poušti na místo toho, aby řádně studoval všechna Boží přikázání, byl tím, kterého Hospodin pověří oznámením svého příchodu.

Farizeové se mohli tenkrát vrátit k radě se zprávou typu, že Jan zvaný Křtitel, který v současnosti v oblasti kolem Jordánu přitahuje značnou pozornost veřejnosti, sám přiznal, že Mesiášem osobně není. Nicméně z bezpečnostně-politicko-náboženských důvodů nebude od věci jej i nadále sledovat, neboť vykazuje jistou znalost Mojžíšova zákona a proroků, kterou se při svých veřejných vystoupeních nebojí použít  a která je spojena s jeho očekáváním příchodu nějaké další osoby, jež on považuje za mnohem významnější, než sama sebe. To je patrné z jeho odpovědi na naši otázku  „proč tedy křtíš, když nejsi Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok“, na kterou nám odpověděl slovy: „Já křtím vodou, ale mezi vámi už povstal někdo, koho neznáte. To je ten, který přichází po mně. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“

Z toho, co zde již zaznělo, vyplývá, že farizeové a další  politicko-náboženští představitelé měli logické důvody pro opatrnost ve věci týkající se různých hlasatelů nového věku. Měli své rodiny, majetky, své společenské postavení, ale také odpovědnost za židovský národ jako celek. O nic z toho přirozeně nechtěli přijít a neměli sebemenší zájem o větší angažovanost Říma, který nenáviděli, ale se kterým byli nuceni spolupracovat. Na stranu druhou, kdyby jako znalci Písma sklonili svoje hlavy před Hospodinem a pokorně, s trpělivostí naslouchali Božímu slovu, které k nim zaznívalo z Janových úst, museli by alespoň částečně připustit, že  Bůh může zvolit úplně jiný, nečekaný způsob svého příchodu, než jaká byla jejich představa.

Pomocí jim mohly být základní ustanovení Mojžíšova zákona, kterého si natolik vážili a většinu času trávili jeho čtením, zkoumáním a výkladem. Když Mojžíš sestoupil z hory, na které od Hospodina obdržel kamenné desky s přikázáními, řekl izraelskému lidu:

Bůh promluvil všechna tato slova: 2 „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví. Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. 5 Neklaň se jim a nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. (Ex 20,1-5)

Když Mojžíš později ustanovení Zákona lidu opakoval, řekl:

Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný! 5 Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. 6 Ať tato slova, která ti dnes svěřuji, zůstanou ve tvém srdci. 7 Vštěpuj je svým synům a mluv o nich, ať sedíš doma nebo jdeš po cestě, ať uléháš anebo vstáváš. (Dt 6,4-7)

Z prvního oddílu, který hovoří o zákazu zobrazovat si Boha v jakékoliv podobě, lze vyvodit, že Boha nelze nikdy ohraničit či vymezit takovým způsobem, aby vznikl nějaký obraz. Hmotná podoba modly je pak vždy pouhou projekcí takto vytvořeného obrazu. A takový obraz přeci může vzniknout i v naší mysli, třeba v podobě utkvělé představy o příchodu Mesiáše. Ve druhém oddíle pak Mojžíš mluví o lásce k Hospodinu, kterou by nemělo nic na světě překonat, neboť by měla prostupovat celou naší bytostí. A ve vztahu k Bohu lze lásku konat nejlépe prohlubující se vírou, jež se časem a zkouškami postupně přetavuje na smělou a trvalou důvěru, nikdy však  troufalou anebo determinující Boží reakce. První příkaz farizeje, ale i nás, vede k osvobození od vlastních představ o fungování Boha, druhý pak k absolutní odevzdanosti a důvěře v Boží vedení. Oba následně k plnosti života ve víře, skrze kterou „milujeme ač nevidíme“ (1.Pt 1,8). Z toho důvodu farizeové mohli dát, a někteří zajisté nakonec dali, ve svém životě šanci Janovým slovům a po něm nakonec i samotnému Kristu Ježíši, kterému Jan z Boží vůle činil pouhý předvoj.

Jan vyzýval lid k pokání, k proměně srdce, k obrácení srdce od světa k Bohu. Tuto změnu nemůže provést člověk sám, ale vždy z milosti Boží, když s upřímnou lítostí u Kristova kříže vyznává svá provinění vůči Bohu i lidem. A konečně, samotné obrácení lidského srdce nazpět  k Bohu nelze vyjádřit dostatečně slovy, nýbrž především vírou, jež se prokazuje kromě přenášení hor z jednoho místa na druhé také dobrotou a milosrdenstvím vůči ostatním lidem, kterému Bůh dává přednost před oběťmi, ať jsou  s e b e t u č n ě j š í .

Ve svém ostrém výpadu na adresu farizeů a saduceů Jan Křtitel zdůraznil 2 věci, které byly důvodem, proč obě skupiny označil za jedovaté hady, kteří nesou svůj díl viny na otravě celého lidu. Tou první bylo upozornění na rozpor mezi jejich slovy a jejich jednáním. Připodobňuje je ke stromům nesoucím špatné ovoce, které jako neužitečné budou nakonec poraženy a spáleny spolu s dalším plevelem.  Druhou Janovou výtkou bylo jejich nebezpečné smýšlení o vyvolení Božího lidu, které v nich zřejmě vytvořilo pocit, že Boží zaslíbení dané Abrahámovi má co dočinění s krevními pouty a rodinnými vazbami. Jak jsme si připomněli v minulém kázání, Království nebeské není v žádném případě založeno a udržováno rodovými dynastiemi. Ježíš jasně definuje příslušníky Své rodiny a tedy i Svého království, když při svém kázání ukáže rukou na své učedníky a říká:

49 „Pohleď, má matka a mí bratři. 50 Kdokoli plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka.“ (Mt 12,49-50)

Všechno, k čemu Jan Křtitel vybízel farizeje, saduceje a ostatní své posluchače, mělo připravit jejich mysl ale především jejich srdce k vykročení směrem k zářné a slavné budoucnosti, do nového duchovního věku bez konce, do Nebeského království, kde bude Bůh přebývat uprostřed svého lidu a kde již smrti nebude, ani křiku, ani nářku, ani bolesti, neboť co bylo, pomine a vše bude nové (Zj. 21,4-5). Jan pouze nezdůraznil skutečnost, že Boží vláda a jeho věčné království se počíná v temných hlubinách a zákoutích lidského srdce, které je tím prvním místem, které Bůh v Ježíši Kristu, svém milovaném Synu, navštěvuje, aby započal dílo, které lidské oko nevidělo a o kterém lidské ucho neslyšelo.

Přeji nám všem, abychom v tento adventní čas měli srdce otevřená a připravená pro příchod našeho spasitele Ježíš Krista a Jeho dílo – ke slávě Boží mezi námi i mezi lidmi okolo nás.

Amen.

Next Post

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..