Osobní víra a společenství věřících

By 17. 11. 2013 kázání

V neděli 17. 11. 2013 jsme měli naše dvacáté setkání. Kázání měl Milan Kramoliš a bylo na téma Osobní víry v kontextu společenství věřících lidí.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Milanova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

32 Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat: 33 „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, 34 budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech vstane.“ 35 Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“ 36 Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ 37 Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“ 38 Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ 39 Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. 40 Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“ 41 Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. 42 Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. 43 Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; 44 a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. 45 Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Marek 10:32-45)

1 Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: 2 dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, 3 v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; 4 každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. 5 Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: 6 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 7 nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka 8 se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. 9 Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, 10 aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – 11 a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Filipským 2:1-11)

Dobré dopoledne.
Když jsme si na staršovstvu před létem rozebírali na zpracování klíčové hodnoty pro naši stanici, tak jsem si zvolil Osobní Víru. Ne snad proto, že bych ji měl zmáknutou a mohl rozdávat zaručené návody na to, jak být skvělým věřícím, ale proto, že mne zajímá, co je víra a jak se má vira projevit v praxi a že jsem stejně jako každý z nás Na cestě víry. Na základě těchto hodnot bychom chtěli postavit naše prohlášeni stanice. Myslím si, že by mohlo být zajímavé to téma Osobní víry zpracovat do větší podrobnosti v rámci kázání, a tak bych rád udělal takovou krátkou sérii, která nám snad pomůže se na téma osobní víry podívat do větší hloubky. Když jsem to téma chystal pro staršovstvo, tak jsem našel takové základní tři katalyzátory osobní víry – Modlitbu, Písmo a společenství. Dnes bych se rád zaměřil na to, jakým způsobem může naši osobní víru ovlivnit a povzbudit to, jaké jsme společenství, jak fungujeme a na co se zaměřujeme.

Uvedení do tématu
Možná se Vám někdy stalo, že jste slyšeli třeba nějakou píseň a její část – melodie a nebo slova – Vás pak “provázely” celá den. Mně se to děje skoro neustále. Narazím na známou píseň a je to. Zazpívám si ji společně s interpretem a můj mozek se už nedá vypnout. Naposledy se mi to ale nestalo s písní. V hlavě mi uvízl jeden biblický verš a už nějakou dobu se ho prostě nemohu zbavit. Asi je to dáno i tím, že se mi velmi intenzivně pojí s dnešním tématem a tak nás jím bude dnes tak trochu provázet.

Četli jsme před chvílí příběh o bratrech Zebedeových, kteří přišli za Ježíšem a snažili se ho uprosit, aby jim ve slávě podržel místo. Aby jim zaručil, že dostanou pozici, nějakou důležitou pozici, pozici, která bude lepší, než budou mít ostatní. Zebedeovci žádali o udělení pozic ve chvíli, kdy Ježíš mluvil o tom, co ho čeká. Měla přijít nejtěžší chvíle jeho pozemského života a ti dva chtějí řešit jejich budoucí postavení. Zdá se, že se absolutně s Ježíšem minuli.

Nu a Ježíš jim velice jasně ukazuje, že jejich směr uvažování se míjí s realitou chvíle, kdy žádost vyslovili. Říká jim: “Hoši vždyť jste úplně mimo, vzpamatujte se, nevíte vůbec, co chcete a o čem mluvíte!!” I když je velmi zajímavé to, že oba o chvíli později celkem v klidu odpovídají kladně na Ježíšovu otázku, zda-li jsou schopni pít stejný kalich jako Ježíš a projít stejným křtem. Jinak řečeno, zda-li jsou připraveni projít si velkými těžkostmi. Je docela dobře možné, že to opravdu mysleli vážně a upřímně, ale nejspíš nebyli schopni dohlédnout opravdové důsledky. Ať tak či tak, Ježíš je na základě jejich odpovědi ubezpečuje, že je opravdu těžkosti potkají. Však se také Jakub stal jedním z prvních mučedníků církve. Herodes jej dal popravit při prvním výročí Velikonoc. A Jan, mučení před tím než se dostal na ostrov Patmos asi také nebyla procházka růžovým sadem.

Ježíš potom ale rozhovor otáčí úplně jiným směrem. Nejprve Jakubovi a Janovi vysvětlí to, že o pozicích, které žádali, se rozhoduje úplně někde jinde. A poté, co se do nich pustí už i ostatní učedníci, kteří asi část rozhovoru Zebedeovců s Ježíšem slyšeli, jim Ježíš všem ukáže, o co doopravdy jde. Ti, kdo ve světě mají nějaké postavení, ho velice snadno zneužijí a ostatní pak mají ze života tak trochu peklíčko. To ale pro učedníky nemá být vzor a už vůbec ne cíl. Jejich vzorem a cílem má být něco nebo někdo úplně jiný. Někdo, co vše co doposud znali a čemu asi – podle žádosti Zebedeovců – přikládali důležitost, postaví na hlavu. Někdo, kdo je pro druhé služebník. Někdo kdo nejedná s druhými z pozice síly, ale z pozice lásky a obětavé služby.

Ježíš pak svůj obrat ještě stupňuje a říká: „Ne tak bude mezi vámi!“

Nechci, aby pro Vaše jednání bylo vzorem to, jak se chovají lidí tohoto světa. Inspirujte se u mě, neboť jsem tichý a pokorného srdce!! Ježíš nepřišel na svět panovat podle vzoru tohoto světa. Přišel naopak sloužit, přišel za nás položit svůj život, aby nám ukázal, že je možné se přiblížit k lidem z pozice služby a lásky.

Souvisí to nějak s naším tématem osobní víry? Mluvíme-li dnes o osobní víře v kontextu společenství tak mi přijde, že tento příběh a obzvláště verše 43-45 s naším dnešním tématem souvisí velice úzce. Jednání z pozice služebníka je důsledkem osobní víry. Důsledkem poznání Krista jako spasitele, jako toho, který nás vykoupil.

A rád bych to ukázal na několika bodech.

individualistická / společná

Osobní víra se může velice lehce stát “pouze individuální záležitostí”. Do toho, čemu a jak věřím přece nikomu nic není…

Ne tak bude mezi Vámi!

Naše víra, naše poznání Boha, náš vztah s ním nás má přesahovat. Křesťanství není náboženstvím individualit, které si jedou na sebe. Křesťanství má v sobě obsažen důležitý prvek. Společenství. Je to zapsáno  v jeho DNA. Proto apoštol Pavel mluví o těle, o stavbě, o tom, že existuje ten, kdo seje, kdo zalévá a kdo nakonec sklízí (vzrůst ale dává Bůh). Každý z nás má nějaká obdarování, má nějaké silné a slabé stránky. Každý se někde ve vztahu k Bohu, v naší víře nacházíme. Máme chvíle, kdy jedeme na nějaké skvělé vlně, kdy se nám daří. Máme ale také chvíle, kdy se spíš v té vlně topíme, a kdy se vše, na co sáhneme, mění v katastrofu.

Zde pak přichází na řadu jeden z důležitých rozměrů křesťanského společenství. Potřebujeme se navzájem. Potřebujeme se navzájem, abychom se mohli v těch těžkých chvílích mít o koho opřít. V době, kdy se někomu z nás nedostává víry, mu může víra ostatních pomoci se přenést přes to, co ho právě tíží. V momentě, kdy už nemůžu, mi druhý může pomoct, zaskočit za mne, jít se mnou druhou míli, vzít se mnou jho. Víra druhých mi může dodat sílu a důvěru tam, kde bych osamocen padl.

Víra 4 přátel pomohla tomu pátému na nohy, když jej ve víře přinesli za Kristem. Víra Kananejské ženy pomohla její dceři, která se uzdravila.

Nicméně to, co budujeme, je zatím křehká stavba, jsme malý team a mohou přijít maličkosti, které nás rozhodí. Pokud se zaměříme na své pozice – tak jak se to stalo Janovi s Jakubem – tak se nám může lehce ztratit rozměr společenství. Ježíš se snažil učedníkům ukázat na to, co ho čeká, ale oni to úplně přehlédli a začali řešit jen sebe.
Vyvarujme se toho a nehleďme jen na sebe. Dívejme se více kolem sebe a snažme se naplnit potřeby druhých, tam, kde je to možné.
V poslední době jsem si v rámci staršovstva musel několikrát uvědomit, že na prvním místě nemohou být mé pocity a jen moje potřeby. Měl bych mít na zřeteli celek, měl bych mít na zřeteli fungování našeho společenství a to, jestli třeba moje konkrétní rozhodnutí povede k tomu, že se jako společenství posuneme, že nám to jako celku prospěje. Několikrát jsem to nezvládl a jsem velmi rád, že ostatní starší a i další ze stanice mě podrželi.

pasivní / aktivní – konající

Křesťanství také není náboženství pasivní. I když naše vlastní pohodlí, naše pohodová a klidná situace nás k jisté pasivitě mohou vést. Není zde pronásledování a kromě několika lidí, kteří teď momentálně řeší nenažranost křesťanů kvůli církevním restitucím, se skoro o nás ani moc nemluví.

Ne tak bude mezi Vámi!

Vždyť Ježíšova poslední slova k učedníkům jsou povzbuzením k aktivitě – jděte.

18 Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20 a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “

V momentě, kdy se učedníci po čase turbulentních začátků církve po prvních Letnicích, tak trochu začínají usazovat v Jeruzalémě, je okolnosti, které se v Jeruzalémě stanou,  doslova donutí naplnit Ježíšova poslední slova. Vyjdou až za hranice jejich domoviny – na sám konec tehdy známého světa. Občas holt potřebujeme mírné nakopnutí z Boží strany.

Křesťanství se také nepojí jen se slovy, ale i s činy. Jak o tom mluví apoštol Jakub:

Právě tak víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá.  Někdo na to řekne: „Jeden má víru, druhý zase skutky.“  Nuže, ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích.

Následovníci Krista se tento princip po celá dvě tisíciletí existence Církve snažili projevovat. Někdy se jim to dařilo méně a někdy více.

V současné době lidé více a velice intenzivně pozorují naši integritu. To, jestli jsou naše činy v souladu s tím, co říkáme. Jestli je mezi námi vidět to, o čem mluvíme. Naše víra, náš osobní vztah s Bohem, se má konkrétně projevit v rámci našeho společenství, má být konající. Pokud si budeme jen stěžovat, že něco nejde, že k něčemu nemáme obdarování a ani to nezkusíme, tak jako společenství, ale i jako jednotlivci pohoříme. Tím, že druhého povzbudím, nebo mu nabídnu pomoc, nebo za něj něco udělám, když nemůže, můžeme ukázat, že naše slova o pomoci nejsou prázdná. Někdy přitom stačí třeba jen maličkost – nabídnout kávu, podat ruku, pozdravit, zeptat se, pozvat na oběd, koupit párek v rohlíku.

Přijímající / dávající

Naše životní situace, naše pohodlí, naše lenost nás mohou vést k tomu, že se spokojíme s málem, spokojíme se s tím, že slouží ti druzí, že slouží ti “profesionálové”, my přece nemáme čas, protože máme rodinu, děti, těžkou a časově náročnou práci, my totiž chceme jen čerpat.

Ne tak bude mezi Vámi!

Z dopisu apoštola Pavla FIlipským jsme četli prakticky stejný text jako zazněl z Ježíšových úst u Marka. Jinými slovy tu je popsán stejný princip. Četli jsme o tom, že Syn Boží se pokořil a stal se jedním z nás. Dal sám sebe namísto nás. Trpěl na místě, kde jsme měli trpět my sami. Co více by nás tedy mělo inspirovat k tomu, že něco dáme – čas, energii, talent, peníze…

Na druhou stranu je třeba si také uvědomit a říct, že každý nebude schopen dát stejně jako ostatní. Nemůžeme se navzájem srovnávat. Porovnávat si výsledky. Já mám deset zářezů a ty jen tři. Každý jsme totiž jiný.

V podobenství o hřivnách/talentech je to krásně vidět. Každý ze služebníků jich dostal do začátku svého “podnikání” jiné množství. Každý z nás jsme na tento svět přišli s jinou “výbavou”. Narodili jsme se do jiné rodiny, umíme jiné věci, přemýšlíme jinak. Během naší cesty víry jsme zařili jiné věci. Máme jiné zkušenosti. Během naší cesty víry jsme zažili jiné věci.

Nesrovnávejme se, ale dejme k dipozici druhým to, co máme a umíme. Doplňujme se navzájem. Služme tak, jak umíme. Tak, jak nás Bůh obdaroval.

Vidím to na staršovstvu. Každý z nás je jiný, každý z nás má obdarování pro trochu jiné věci a já toužím po tom, abychom se naučili navzájem se ještě více doplňovat, abychom mohli ze sebe jako teamu vydat opravdové maximum. Stejně to platí i v celém našem společenství. Pokud se odhodláme dát naše obdarování k dipozici, tak se navzájem nebudou rušit, ale přinesou mnohem větší ovoce, než kdybychom stejnou věc se stejnou intenzitou dělali každý sám.

Žalm 133 Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.

Povýšená / pokorná

Naše schopnosti a naše úspěchy nás ale mohou vést k tomu, že se na druhé budeme dívat skrze prsty. Můžeme začít žít v bludu, že vše víme nejlépe. Chytne se nás to, co Satana stálo místo v nebi. Pýcha.

Ne tak bude mezi Vámi!

Musíme být společenstvím, kde je vidět stále pokora – ne ovšem falešná pokora, která je pouhým synonymem pro pýchu. Být polečenstvím, kde je vidět, že si uvědomujeme, že stejně jako ostatní jsme stále ještě na cestě a že to, co máme, jsme dostali jako dar. Že si uvědomujeme, že nejsme jediní a nejlepší na světě. Zde na zemi totiž vidíme jen v mlze, v náznaku. Naplno vše uvidíme až v nebi.

V poslední době jsem toto musel sám v sobě řešit. Musel jsem si přiznat, že mě dostává duchovní pýcha. Vedlo mě to totiž k tomu, že jsem se začal na druhé kolem sebe dívat docela z patra. Přiznání si toho opravdu bolelo, ale posunulo mě to dál. Místo toho, abych druhé viděl jako soupeře a nebo budižkničemy, se snažím koukat se kolem sebe a vidět v druhých potenciál. Potenciál ke spolupráci. A to jak v rámci naší stanice, tak i jinde.

Goliáš celých 40 dní volal na Izraelce ať pošlou svého nejlepšího bojovníka. Král Saul to těch 40 dní slyšel každý den, ale nenašel ani trochu odvahy tu výzvu přijmout. Goliáš totiž volal vlastně na něj. Saul byl ze všech Izraelců fyzicky největší. Od ramen vzhůru převyšoval všechen lid. Ve vojácích to vřelo. Důvěra v krále šla rapidně dolů. Pak přišel David s nabídkou, že Goliáše na souboj vyzve. A Saul nechal Davida jít bojovat. Asi si řekl, že bude lepší, když o hlavu přijde někdo jiný než on sám. David zvítězil, ale Saul  zklamal. Po opojném vítězství přišlo rychlě vystřízlivění. Místo toho, aby s Davidem utvořil team 11.000 – Saul zabil své tisíce a David desetitisíce – 10k + 1k je 11k, chtěl Saul Davida zabít. Neměl už pro něj najednou místo… Jeho strach o svoje pozice a jeho nedostatečná pokora ho připravila o nejlepšího člověka.

Věřím, že pokora nás v rámci našeho společenství může na rozdíl od Saula dovést k tomu, že druhým, kteří něco umí lépe, dáme patřičný prostor. Nezadupeme je do země. Necháme je sloužit a budeme z toho profitovat všichni.

Shrnutí

Mluvili jsme o čtyřech aspektech společenství a naší osobní víry, které nás mohou posunout dál – nejen jako společenství, ale také jako jednotlivce v naší osobní víře.

  • Posune nás dál, pokud si uvědomíme, že nejsme sami, ale že jsou tu ostatní, kteří nám mohou pomoc a nebo naopak.
  • Posune nás dál, pokud si uvědomíme, že můžeme něco udělat a nemusíme sedět v koutku.
  • Posune nás dál, pokud si uvědomíme, že máme co dát, že jsme od Boha dostali obdarování, které můžeme použít ku prospěchu druhých.
  • Posune nás dál, pokud si uvědomíme, že zásluhy za vše má ten, kdo dává vzrůst.

Závěr

Jsem přesvědčen o tom, že pokud budeme společenstvím, kde si ve vší pokoře, vzájemné lásce a s pohledem upřeným na Ježíše budeme navzájem sloužit, tak to naši víru určitě posílí a povzbudí. Protože, co může naši osobní víru posílit více než to, když vidíme, jak se Bůh v Ježíši Kristu prolíná našimi životy víc a víc a když vidíme, jak jsou životy lidí kolem nás proměňovány právě díky jemu. A to je něco, za co bych rád bojoval a věřím, že i Vy.

Amen.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..