Nasycení pěti tisíc

By 20. 10. 2013 kázání

V neděli 20. 10. 2013 jsme měli naše šestnácté setkání. Kázání měl František Brückner a bylo na téma nasycení.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Františkova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme.

1 Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. 2 Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. 3 Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. 4 Byly blízko židovské svátky velikonoční. 5 Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ 6 To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. 7 Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ 8 Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: 9 „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ 10 Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. 11 Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. 12 Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ 13 Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. 14 Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ 15 Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám. 16 Když nastal večer, sestoupili jeho učedníci k moři, 17 vstoupili na loď a jeli na druhý břeh do Kafarnaum. Už se setmělo a Ježíš s nimi stále ještě nebyl. 18 Moře se vzdouvalo mocným náporem větru. (Jan 6:1-18)

Dobré dopoledne,

budu dnes pokračovat ve svém nepravidelném seriálu kázání zaměřených na zázraky, které Ježíš dělal. V předchozích dílech jsem už mluvil o uzdravení slepého, o vzkříšení Jairovy dcery a svatbě v Káni Galilejské. Dnes bych chtěl mluvit o zázraku, který je snad nejvíce spektakulární ze všech, a to o nasycení pětitisícového zástupu. Ženy, děti a psy nepočítaje.

Hned na začátku budiž řečeno, že mi tento zázrak, nikdy nebyl příliš blízký. Dost možná pro jeho již zmíněnou spektakulárnost. A nebo pro jeho snad až příliš zjednodušené výklady. Takováto neblízkost však často svědčí o tom, že je dobré se textem zabývat a nechat se jím vyučovat. Ostatně o tom, že se jedná o příběh důležitý svědčí i to, že ho popisují všechna čtyři evangelia. Je to zázrak, který má vztah k Večeři Páně. Je to zázrak, který nás vyučuje o tom, kým je Kristus, i o tom, jací bychom měli být my, kdo se ho snažíme následovat. A na tento třetí aspekt zázraku se podíváme my dnes. Budeme se v sedmi bodech věnovat tomu, čemu Kristus skrze nasycení pěti tisíců učil učedníky. A tedy snad i jeho církev. A tedy i nás.

1. V centru církve je Ježíš jako Mesiáš

V Lukášově evangeliu se Kristus ptá po textu o nasycení 5 tisíců učedníků, za koho ho zástupy považují. Oni mu odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“

A není se čemu divit. Prostý lid Jana Křtitele miloval a po jeho násilné smrti nebylo asi zase tak těžké uvěřit, že tento divotvůrce je zmrtvýchstalý Jan. A Eliáš? Toho ani nemuseli křísit z mrtvých, tomu stačilo jenom navrátit se z nebe, do kterého odjel na ohnivém voze. A co se dalších proroků týče, logika davu nebyla zase tak od věci. Podobně jako Kristus uzdravil malomocného Námana, vzkřísil starozákonní prorok Elíša mrtvého chlapce. A z 20 ječných chlebů nasytil Elíša stovku mužů. V tomto smyslu se potvrzuje zástupům znovu a znovu – hle prorok.

Ale na druhou stranu, srovnáme-li si skóre Ježíšova a Elíšova zázraku nasycení tedy 100: 5000 – je na první pohled zřejmé, že zde je více než prorok. Že se zde děje něco, co lidské oko dosud nevidělo a ucho neslyšelo – slepí vidí, chromí chodí a hladoví jsou nasyceni – tak to alespoň říká slavný mesiášský text. V tomto smyslu i tento zázrak zapadá do oné sedmice znamení zapsaných v Janově evangeliu, které byly vybrány k tomu, abychom uvěřili. Uvěřili, že zde se naplňují Písma. Nebylo-li by tomu tak, církev přestává být církví. Naděje přestává být nadějí.

2. bod, který Kristus učí učedníky je, že mají používat jinou matematiku.

Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“

Dokážu si představit, jak učedníky v tu chvíli polil studený pot. 200 denárů představovalo něco kolem půlroční mzdy. Pokud bychom to chtěli přepočítat, tak při dnešní výši průměrné mzdy 24 503 Kč, by se jednalo o téměř 150 tis. Kč. Z toho se pak dá lehce odvodit cena jedné apoštoly plánované porce, tj. 29 Kč na osobu.

Nicméně mám za to, že Kristus učedníky nezkoušel z počtů. Kladl výzvu jejich víře. Prověřoval, jestli skutečně a do důsledku věří bodu 1 dnešního kázání. A možná je i chtěl naučit, že pokud nebudou počítat s Ním, bude jejich počítání vždy končit neslavně.

Někdy je dobré ba nezbytné počítat a zvažovat, vyčíslit náklady a podle toho jednat. Kristus nám nebrání v našich kalkulacích, jen do našich myšlenek, které se někdy točí v kruhu má dáti-dal otevírá okno a nechává do našich myslí dopadnout paprsek nebeského světla.

3. Církev má lidi posadit.

Zařiďte, ať se posadí říká Ježíš svým učedníkům. A pro nás, myslím, jsou jeho slova rovněž aktuální. Učedníci mají vypůsobit, aby lidé, jejichž mysl je nasměřovaná právě na to, kde budou spát a co bude k večeři, přišli na jiné myšlenky. Aby se upokojili, zklidnili a aby mohli zahlédnout odlesk božího království.

Někdy mám z církve pocit, jako by se spíš snažila přidat k usilovnému hemžení tohoto světa, jakobychom se snažili ukázat, že máme na to hemžit se stejně rychle a zběsile, jako ostatní. Kristus ale říká: zařiďte, ať se posadí. Z jiných evangelií víme, že se měli posadit jako na veliké hostině, tedy do kruhů po padesáti lidech. Do chaosu davu učedníci vnáší řád a pokoj.

A abychom řád a pokoj mohli vnášet do tohoto světa, měli bychom o řád a pokoj usilovat ve svých srdcích. Vyhradit si čas, kdy se naše tělo a mysl posadí, kdy nebudeme nikam utíkat ale soustředíme se plně na Krista. Usaďme tedy naši těkající mysl a…. a možná budeme překvapeni, co se bude dít dál.

4. Církev není jen o slovech.

Ježíš nám nasycením 5 tisíců jasně dává na jevo, že jen mluvit a vyučovat nestačí. A možná ani slyšet a uvěřit nestačí. Stejně tak důležitá je vzájemnost, obecenství s druhými, s nimiž budeme procházet hladem i nasycením. Proto to uspořádání jako na velké slavnostní hostině. Jako na hostině velké rodiny. Jako na hostině, kde sedíme jeden naproti druhému, a tak si nemůžeme nepodívat do očí.

Naše společné stolování v Herálci pro mě bylo v tomto ohledu velkým zážitkem. Bylo to jako závan Nebe. A je mým velikým přáním, aby naše společenství připomínalo radostnou oslavu u jednoho stolu. Myslím, že pak máme velkou naději, že s námi bude stolovat i Kristus.

5. Církev má hledat nejprve Boží království.

V tomto podobenství jakoby se v praxi ukazoval význam a pravý smysl Kristových  provokativních slov z Kázání na hoře – nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe.

Dnes dodává: starejte se, i já se starám. Dávejte však těmto starostem pravé místo ve vašich životech. Nedovolte, aby zatemnily Vaši mysl. Nepropadněte sevření z toho, co máte nebo nemáte, budete mít, nebo nebudete mít. Nejprve hledejte Boží království. To je cíl Vašeho života. Vše ostatní vám bude přidáno. Možná jinak než jste čekali. Možná že Vám ryby moc nechutnají a dali byste si radši svíčkovou nebo kedlubnu. Ale tu rybu a ten chléb dostanete z Boží ruky.

A zázrak nasycení nám jako církvi připomíná důležitost důvěry v Krista jako pečujícího dárce všech darů. Důležitost důvěry v Toho, kdo veškerému tvorstvu dává pokrm.

6. Církev má být centrem dávání

Lámal chleby a dával učedníkům, aby jim je předkládali I ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se – Myslím, že my křesťané bychom měli být experti v dávání. V dávání sami sebe. V dávání toho, co jsme sami přijali druhým. Dávání by měl být proces, který je nám naprosto vlastní jako kravám bučení a měňavkám měňavkovitost. Dávání je princip, který úzce souvisí s novým narozením a novým životem.

Dávání jako princip leží někde v jádru křesťanské zvěsti, a dost možná naše připravenost dávat, může být jedním z nejsilnějších svědectví. Dávání času. Dávání peněz. Dávání pozornosti a prostoru druhým. Dávání za pravdu, když ji měl někdo jiný jak my. Dávání svého pohodlí. Dávání sebe v oběť Bohu milou.

Dávání s sebou podle biblické paradoxní logiky nese vždy zázrak. I když možná 2 ryby zůstanou fyzicky dvěma rybami. Tím, že je dáme, jejich hodnota jaksi nabude. Zázrak nasycení se tak, v malém měřítku, může v našich životech odehrávat několikrát denně.

A budeme-li církví radostně a pokojně dávající, myslím, že se nemusíme bát, že budeme církví nepřitažlivou.

7. Církev má vydávat svědectví o Boží velkorysosti.

Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“  Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly.

Myslím, že Kristus učedníkům neřekl, aby ty zbytky sesbírali prostě proto, že je dobré po pikniku uklidit. I když i to má pochopitelně co do sebe.

Učedníci jakoby měli sami fyzicky získat zkušenost, že Bůh netroškaří. Osahat si do důsledku, co to znamená, když dává Kristus. Osahat si, jak hluboká, vysoká a široká je Kristova láska. Plně si uvědomit, že On mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit.

Nejsem si jistý, jestli lidé z venku, kteří se dívají na církev, jsou ohromeni naší velkorysostí a velkomyslností. A přitom málokteré Ježíšovo podobenství v sobě nemá právě tento motiv. V božím městě jsou i dlažební kostky ze zlata. V božím stvoření je 100 miliónů dokonalých živočišných a rostliných druhů. O galaxiích, které nikdy lidské oko neuvidí ani nemluvě.

A tak bych si moc přál, abychom v našem společenství Boží velkorysost alespoň trochu odráželi. Nejen ve vynaloženém úsilí, ale také v přijímání se navzájem i ve vztahu k našemu okolí.

A to byl tedy sedmý -poslední – bod. Víte jak text pokračuje dál? Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“.

Tak kéž dojdou k podobnému závěru, když se setkají s námi.

Duch Boží nám v tom pomáhej.

AMEN

Next Post

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..