společenství

By 6. 10. 2013kázání

V neděli 6. 10. 2013 jsme měli naše čtrnácté setkání. Kázání měl Václav Kadlec a bylo na téma Společenství.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Václavova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

„Dali se cestou, která vedla přes města Amfipolis a Apolonii a přišli do Tesaloniky, kde měli Židé synagógu. Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš“, řekl Pavel „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji“. Někteří z nich se tím dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin. To však naplnilo Židy hněvem a závistí. S pomocí několika ničemných lidí z ulice vyvolali srocení davu a tak pobouřili celé město. Pak napadli Jásonův dům a chtěli Pavla a Silase postavit před shromáždění. Když je nenalezli, vlekli Jásona a několik bratří k představeným města a křičeli: „Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám, a Jáson je přijal do svého domu. Ti všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš.“ Tato slova poděsila všechen lid i představené města, ale když Jáson a ostatní zaplatili záruku, byli propuštěni. A hned té noci vypravili bratři Pavla a Silase do Beroje.“ (Sk 17:1-10)

Jako začínající společenství přemýšlíme a hledáme, na co bychom se měli soustředit, co bychom měli dělat a jak bychom to měli dělat. Přitom se chceme vyvarovat zbytečných chyb a vůbec čehokoli, co by nás mohlo oslabit, znejistit nebo dokonce svést špatným směrem. A tak jsem si říkal, že by nemuselo být od věci podívat se na nějaký sbor, kde se jim to daří, a přiučit se. Omrknout jejich priority, i to, jak je plní, posoudit, jak jsou na tom se vzájemnými vztahy a vůbec se vším, v čem bychom měli jako křesťanské společenství vynikat. Po delším hledání jsem se rozhodl pro sbor, který založil apoštol Pavel v řeckém městě Tesalonice. Tedy ve městě, ze kterého o osm set let později přišly na Velkou Moravu bratři Konstantin a Metoděj, označovaní jako misionáři Slovanů. Letos si připomínáme tisící stopadesáté výročí jejich příchodu. Už od dávných dob byla Tesalonica významným námořním přístavem, proslulá byla i svými horkými léčivými prameny. Doslova strategickým městem se pak stala v době římské nadvlády, kdy přes ni vedla vojenská silnice spojující Řím se všemi krajinami ležícími kolem Egejského moře. Pro Řím by Tesalonica tak důležitým městem, že se o ní říkalo, že je hrudí Říma. A do tohoto města přichází někdy kolem roku 50 po Kr. misijní tým apoštola Pavla. Jak ovšem vyplývá z  přečteného textu, tak Pavel a jeho lidé zde byli pouze tři týdny, možná o něco déle, potom museli kvůli nevraživosti místních město opustit.

I kdyby to však nebyly jen tři týdny, ale třeba tři měsíce, tak to stačilo k tomu, aby lidé uvěřili v Ježíše a vytvořili křesťanské společenství. Je tedy jisté, že Pavel vedl své posluchače přímo k Pánu. Žádné filosofování, žádné liturgické detaily, nýbrž jasná zvěst o Ježíši Kristu. To bylo to hlavní a nejdůležitější, co chtěl Pavel svým posluchačům říct. Ukazoval jim místa v Zákoně a Prorocích, která svědčila o budoucím Mesiáši, a dokazoval jim, že tímto Mesiášem je ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš. Pavlově zvěsti a jeho osobnímu svědectví uvěřili, jak jsme četli, někteří Židé, větší počet Řeků a také ženy z významných rodin. A jak bylo u Pavla zvykem, tak všechny, kteří uvěřili, vyučoval o základních pravdách evangelia včetně učení o druhém příchodu Ježíše Krista. A já to zdůrazňuji proto, neboť právě toto učení bylo důvodem k napsání Pavlova prvního listu Tesalonickým, ze kterého budeme za chvíli číst. Je tedy evidentní, že Pavel neměl žádné problémy o tak těžkých věcech učit lidi, kteří se stali křesťany teprve před pár dny. Jemu to nepřišlo vůbec divné a o svých posluchačích si nemyslel, že by na takové téma byli duchovně nezralí. To my to tak někdy děláme, že s lidmi mluvíme o všem možném i nemožném, jenom ne o Ježíši Kristu a o jeho díle. Jako bychom se báli, že bychom se tím mohli lidí nějak nepříjemně dotknout. Že je zraníme. To je dnes hodně frekventované slovo. Přitom se zapomíná, že právě Ježíšovo evangelium má schopnost uzdravit právě tento druh zranění. Když říkám tento druh, tak tím myslím takovéto neustálé prožívání skutečných či domnělých křivd, skutečných či domnělých nedostatečností a handicapů. Evangelium totiž nabízí lék, když ukazuje, co má člověk dělat, aby narovnal své vztahy. Předně s Bohem a také s druhými lidmi. Protože právě narušení těchto vztahů je nejčastější příčinou toho tak často zmiňovaného zranění.

A nyní si přečteme prvních 10 veršů z listu apoštola Pavla Tesalonickým.

„Pavel, Silvanus a Timoteus tesalonické církvi v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj. Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky a ustavičně na vás pamatujeme ve svých modlitbách; před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze ve slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si kvůli vám počínali, když jsme byli u vás. A vy jste jednali jako my i Pán, když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. Tak jste se stali příkladem všem věřícím v Makedonii i v Acháji. Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili. Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému a očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.“ (1 Tes 1:1-10)

Dopis píše Pavel nejen jménem svým, ale i jménem svých spolupracovníků Sylvána, neboli Sílase, a Timotea, kteří s ním v Tesalonice byli. To, že tak Pavel činí, není vůbec náhodné. Porovnal jsem si úvodní slova všech Pavlových listů a zjistil jsem přitom, že z celkového počtu 13, jich 7 napsal Pavel svým jménem, z toho však 4 byly osobní dopisy. Těch zbývajících 6 listů psal i jménem někoho jiného. To nám sice neříká, nakolik můžeme brát oba Pavlovy spolupracovníky jako spoluautory dopisu, říká nám to však něco podstatného o samotném Pavlovi. Totiž, že si nezakládal na své apoštolské autoritě, na své pozici, nepokládal se za nadřazeného ostatním, kteří jen vykonávají jeho pokyny, ale jen on všechno ví a všemu rozumí, všechno řídí, na všechno dohlíží, a bez jeho souhlasu se nic neudělá. Myslím, že mnozí současní kazatelé a pastýři sborů by se v tomto ohledu mohli od Pavla učit. A nejen oni, ale všichni, kdo v církvi vedou druhé.

Ať už tedy oba Pavlovi spolupracovníci byli nebo nebyli spoluautory dopisu, respektive, do jaké míry jimi byly, tak uvedení jejich jmen v úvodu dopisu určitě nebylo jen formální záležitostí. Vždyť oba se s lidmi z tesalonického sboru osobně dobře znali, byli tam spolu s Pavlem, a minimálně Timoteus byl v Tesalonice ještě jednou, aby Pavla informoval, jak to v tamním sboru vypadá. Timoteus vlastně vykonal to, čemu v naší církvi říkáme vizitace. A jaká byla jeho vizitační zpráva? Pavel to píše dál, ve třetí kapitole, kde můžeme číst tato slova: „Nyní však přišel Timoteus od vás a přinesl radostnou zprávu o vaší víře a lásce i o tom, jak na nás stále v dobrém vzpomínáte a toužíte nás spatřit stejně jako my vás.“ (1Te 3:6) Milí přátelé, jak nádherné svědectví o tesalonickém sboru! Kolik je v těch několika málo slovech radosti! Všimněme si, že tam není ani náznak nějakého narušení vzájemných vztahů, ani náznak nějaké ujeté teologie nebo stížnosti na staršovstvo nebo na lidi kolem Pavla. A to by nás mělo vést k otázce: Jakou zprávu by asi Timoteus podal o našem sboru, o naší stanici, o nás samotných? Byla by také radostným svědectvím o naší víře a lásce? Kéž by byla!

Není proto divu, že Pavlův dopis pokračuje slovy díků za všechny tesalonické a také připomenutím, že se za ně všichni tři misionáři neustále modlí. To, prosím, nebyla nějaká zdvořilostní fráze, nějaké klišé, které by se v dopisech mezi věřícími té doby užívalo. Z Písma víme, že apoštol se modlil za celou Kristovu Církev. Modlil se za všechny sbory, které založil. Modlil se za každého muže a za každou ženu, kteří díky jeho zvěstování a svědectví přijali Ježíše do svého srdce a začali s ním žít. Pavlův modlitební seznam musel být neskutečně dlouhý. Je dobré si ale všimnout, že apoštol se nemodlil jen za potřeby sborů a jednotlivců. On za všechny v modlitbách i děkoval. – Moji milí, modlíme se i my jeden za druhého? Chci věřit, že ano. A když se modlíme, také za sebe plni vděčnosti děkujeme? Tady už bych si tak jistý nebyl. Přitom si nepochybně všichni uvědomujeme, že modlitby ostatních, přímluvné i děkovné, potřebujeme. Potřebujeme je jako jednotlivci, jako rodiny i jako společenství. Bez nich budeme duchovně chřadnout a do našich vztahů bude pronikat nezájem. A to přece nechceme, to jsme si řekli ještě před zahájením naší práce. Navíc, nebudeme-li se přimlouvat a děkovat za sebe v tomto malém společenství, jak se budeme modlit za bratry a sestry v jiných sborech? Ano já vím, že to nemusí být vůbec snadné, že někdy stačí jen vybavit si někoho tvář a už se nám modlit nechce, natož děkovat. Přesto bychom to neměli vzdávat. Protože jak bychom se pak modlili za lidi, kteří mají v našem státě moc? Víme přece, že apoštol vyzýval k přímluvným modlitbám i za všechny v moci postavené. A Ježíš své učedníky vyzýval dokonce k modlitbám za nepřátele. A určitě to nemyslel tak, jakože se máme modlit slovy: Pane Bože, však ty víš, co mně tenkrát tam ten udělal, tak mu dej, co proto, jen ho pěkně sejmi!“ To by asi nebylo to pravé.

List tesalonickým pak pokračuje slovy:

„…před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista. Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze ve slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti.“

Při psaní svého listu byl Pavel se svými vzpomínkami znovu v Tesalonice. Když jsem si připravoval kázání, tak jsem si ho představil, jak sedí zamyšlený u stolu, vzpomíná a postupně si vybavuje všechny události a jejich aktéry. Znovu vidí tesalonické, jak dychtivě naslouchají zvěsti o Ježíši Kristu, vidí, jak je tato zvěst zastavuje, obrací a vede ke Kristovu kříži, kde v pokání vyznávají svůj hřích a přijímají Boží odpuštění. Vidí, jak se v nich rodí víra, vidí jejich křest i počáteční fázi duchovního růstu. Vidí jejich vzájemné vztahy, přátelské a plné lásky, vidí jejich obětavost a štědrost, jejich misijní zápal, vzpomíná, jak překvapovali silou naděje na brzký Kristův návrat. A všechny tyto vzpomínky na tesalonické bratry a sestry, umocněné zprávou Timotea, vedou Pavla k napsání slov o činné víře, usilovné lásce a vytrvalé naději.

Kraličtí tato slova překládají malinko jinak a možná jsou původnímu řeckému textu blíž. Oni píší o skutku víry, o práci lásky a o trpělivosti naděje. Skutek víry, práce lásky, trpělivost naděje. Tato Pavlova slova vyjadřují esenci, skutečnou podstatu křesťanství. Zkuste si představit křesťana bez víry v Boha, v Ježíše Krista. To nejde, řekli byste, vždyť uvěření je obrácení člověka k Bohu, tam to přece všechno začíná. A měli byste samozřejmě pravdu. A představte si křesťana bez lásky. Nejspíš byste řekli, že to pak není křesťan. Že to se od něj čeká jaksi automaticky. A křesťan bez naděje? To je stejné křesťanství, jako to bez lásky. Být bez naděje je jako být bez Boha. Mám přitom na mysli jak naději každodenní, takovou, která nás nese ze dne na den, tak i naději přesahující horizont našeho života. Protože jak napsal apoštol Pavel v listu do Korintu: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“

Na všechny tři věci se však můžeme podívat i trochu jinak, jakoby v časové ose. Skutek víry, to je začátek života s Ježíšem Kristem, je to životní obrat člověka, zásadní změna jeho směřování. Je to vlastně už minulost, už se to stalo, i když víra samozřejmě zůstává. A pokud není vírou mrtvou, tak jejím přítomným projevem je každodenní práce lásky. Ne tedy jen nějaký pocit laskavosti nebo úsměv, ale práce. Láska bez práce, bez úsilí, a bez obětí není dost dobře možná. To by byla láska jen teoretická anebo hodně, hodně laciná. Nejspíš by to byla sobecká sebeláska. Takže v přítomnosti se víra projevuje láskou. A jejím projevem směrem k budoucnosti je pak naděje doprovázená trpělivým očekáváním. Očekáváním, že Ježíš vyslyší mé každodenní modlitby. Že mi dá sílu unést to, co mne trápí a svírá. Že mne pozvedne, když na cestě za ním upadnu, třeba kvůli hříchu nebo třeba pro malou víru. Také však očekáváním, že když s ním umřu, tak s ním budu i žít. Je to naděje v Boží milosrdenství, v to, že Pán Ježíš Kristus svojí věrností doplní to, co mé věrnosti chybí.

A s tímto výhledem víry úzce souvisí, co Pavel píše dál, když píše o tesalonických jako o Bohem vyvolených. Pavel takto někdy označoval všechny křesťany, nemyslel tím nějakou zvláštní sektu mezi nimi. Ani tím nechtěl naznačit, jakože je už od pradávna, už od stvoření světa předem z Boží vůle nalinkováno, kdo uvěří a kdo ne, a že člověk v tom nemá na vybranou. To je, stručně pověděno, asi nejčastější výhrada vůči vyvolení. Je ovšem nad rámec tohoto kázání věnovat se této otázce nějak podrobněji. Řeknu jen tolik, že žádný člověk není proti své vůli vyvolen, a žádný člověk není proti své vůli odmítnut. Bůh dal člověku hned na počátku možnost svobodně se rozhodovat, ukázal mu však, že musí nést důsledky svého rozhodnutí. Je tedy na každém, jak se rozhodne. A Bůh toto rozhodnutí respektuje. To všechno apoštol Pavel věděl, když psal o tesalonických jako o vyvolených. Protože kdyby tomu bylo jinak, tak by k nim přece nešel dělat evangelizaci. Nemusel by, protože ti vyvolení by byli spasení i bez ní, byli by spasení bez toho, že by slyšeli o Ježíši Kristu. Navíc nestačí slyšet jen lidské slovo, to žádnou vnitřní změnu člověka nezpůsobí, tu způsobí jen Boží Duch. Proto Pavel tesalonickým píše: „naše evangelium k vám nepřišlo pouze ve slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti.“ Bez Ducha svatého by zvěstované evangelium bylo jen pouhým zvukem, který lidské ucho slyší, ale nitro člověka ho vůbec neregistruje. Takže ne my, to Duch svatý umí změnit lidské srdce, ale jen u toho člověka, který si to upřímně přeje, který se jeho působení otevírá. A pokud by zvěstovanému lidskému slovu něco chybělo, tak je to znovu Duch svatý, který doplní, co chybí, a umožní plné porozumění zvěstovanému slovu. Nějak tak to prožili tesaloničtí, když, jak píše Pavel, „uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého“. Tesaloničtí i přes veškerou tíseň – toto slovo, řecky stenochoria, se dá přeložit i jako bolest, žal nebo soužení – tak přes toto všechno, co na ně dotíralo, uvěřili tesaloničtí Pavlově zvěsti, a stali se křesťany. Příkladem jim byl samotný Ježíš i apoštol a jeho spolupracovníci. U nich viděli praktickou aplikaci víry. V co věřili, to také žili. A žili to naplno, bez rezerv a zadních vrátek, a zřejmě s radostí, která nakazila i tesalonické. Vidíme tedy žal a radost v jednom. Jenže tak to v životě s Kristem bývá. Můžeme prožívat mimořádně náročné a těžké období, které jakoby nemělo konce. Připadáme si jako v naprosté tmě, stěží vidět krok před sebe. A najednou, úplně nečekaně, zazáří světlo. Je to Ježíš, který nám chce ukázat, že je tu s námi. Že na to, co nás bolestně svírá, nejsme sami. Tehdy může i člověk nacházející se uprostřed veliké tísně prožít pokoj a dokonce radost. Radost z Ducha svatého. A všimněte si, že se tu vůbec nejedná o nějaké divy a zázraky, které měly tesalonické povzbudit. Tak to někteří křesťané hlásají, jakoby víra měla být třeba jen o uzdravování. Ale Pavel tu píše o radosti uprostřed tísně. Je to snad málo? To je přece taky zázrak. Jen ho musíme umět vidět.

A právě tím vším, všemi těmi okolnostmi, za kterých přijali slovo víry, se tesaloničtí stali příkladem mnoha dalším lidem v celé Makedonii a v Acháji. Apoštol píše dokonce: „o vaší víře v Boha se ví všude“. To je, přátelé, úžasné svědectví o sboru, který existuje sotva jeden rok. Protože zhruba takový čas uplynul od jeho založení do chvíle, kdy apoštol píše svůj list. A jak k tomu došlo? Tím nejdůležitějším bylo zavržení po generace pěstovaného modlářství, byl to rozchod se všemi těmi řeckými bohy a obrat k Bohu Ježíše Krista. K Bohu živému a skutečnému. Zanedlouho po té se všichni členové tesalonického sboru stali horlivými a radostnými zvěstovateli právě tohoto Boha a Ježíše Krista. Stali se také obětavými podporovateli Pavla a jeho spolupracovníků a také těch, kdo trpěli hmotnou nouzí. Když psal později apoštol do Korintu, zmínil se o tesalonických těmito slovy:

„Tak se osvědčili v mnohém soužení, že z jejich nesmírné radosti a veliké chudoby vzešla jejich bohatá štědrost. Mohu jim dosvědčit, že dobrovolně dávali podle své největší možnosti, ano i nad možnost …“ (2K 8:2-3)

Zprávy o tesalonickém sboru jsou skutečně mimořádné. Tento sbor byl, alespoň v první fázi své existence, etalonem zdravého křesťanského společenství. Tak proč se od něj neučit, proč se jím nenechat inspirovat? Svědeckou horlivostí jeho členů, jejich vzájemnými vztahy, radostí, kterou projevovali přes mnohá trápení a bolesti, i jejich obětavou štědrostí. Ano, věci se mohou pokazit, někdy i hodně rychle, to víme z příkladu jiných společenství, víme to i z vlastních zkušeností. Což by nás mělo vést k pokoře. Tedy ke stavu, který je pro praktickou aplikaci naprosto ideální. A pokud bychom si snad přáli, aby i naše společenství bylo společenstvím činné víry, usilovné lásky a trpělivé naděje, a já mám za to, že bychom si to přát měli, pak k tomu ale musíme každý podle svých možností, svých schopností a duchovního obdarování i přispět. Opravdově a upřímně. A protože k upřímným se má Bůh také upřímně, tak se k tomu našemu snažení jistě přizná svým požehnáním.

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..