Skorozasmyčkované kázání

By 6. 10. 2013 kázání

zasmyckovana

V neděli večer 6. 10. 2013 jsme měli ještě jedno, mimořádné, setkání. Byla to již avizovaná skorozasmyčkovaná bohoslužba. Hráli Pejtra s Myklem. Kázání měl František Brückner.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Františkova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme.

Několik úryvků z knihy kazatel připisované králi Šalamounovi:

1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. 2 Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! 3 K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?
 4 Jedno pokolení odchází a jiné přichází,
země však nehnutě trvá navěky.
 5 Slunce vychází a znovu zapadá,
aby chvátalo tam, odkud má vyjít.
 6 Severní vítr se mění v jižní,
sem a tam točí se, tam a sem,
kolem dokola se stále vrací. 
7 Veškeré řeky do moře míří,
moře se ale nepřeplní.
Tam, odkud pramení, se řeky vrací,
aby pak odtamtud znovu plynuly.
 8 Jak jen jsou úmorné všechny ty věci,
člověk to ani nemůže vyslovit!
 9 Co bylo dříve, to zase bude,
to, co se dělo, se bude dít.
 Není nic nového pod sluncem.
 10 Copak je něco, o čem se dá říci: 
Pojď se podívat na něco nového? 
Vždyť to tu bylo už celé věky,
bylo to na světě dávno před námi! 
11 Není památky po našich předcích,
tak jako nebude po našich potomcích.

Vše minulé se v budoucnu zapomene – jak moudrého, tak hlupáka čeká smrt.

17 Proto mě omrzel tento život; nelíbí se mi vůbec nic pod sluncem. Všechno je marnost a honba za větrem!

22 K čemu je člověku všechno to pachtění, všechno to usilování? 23 Po všechny dny zakouší muka, trápí se při všem, čím se zabývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost.

7 Veškeré pachtění má nasytit lidská ústa, duše však přesto zůstává hladová. Co z toho všeho člověk má?

12 Kdo ví, v čem spočívá lidské štěstí — v těch pár dnech marného života, který pomine jako stín?

27 Pohleď, k čemu jsem došel, praví Kazatel: Jedno jsem porovnával s druhým, abych našel smysl, 28 po němž má duše tolik toužila, ale nenašel jsem jej.

Dobrý večer,

musím se vám hned z kraje přiznat k objevu, že jsem uprostřed krize středního věku. Tedy spíše mladšího středního věku. Tuto krizi zahájilo zjištění, že jsem ve věku, ve kterém měl Sean Connery za sebou už 4 filmy v kůži Jamese Bonda.

James Bond

No, možná tam nevidíte žádnou spojitost, ale pro mě byl James Bond vždy takovým obrazem, troufám si dokonce říct vzorem, vyzráleho, citlivého, odvážného, rodinného, vzdělaného muže u kterého jsem si vždycky říkal, že až budu v jeho věku, tak takový (alespoň zčásti) určitě také budu.

A najednou zjišťuji, že ten věk je už tu, a jediné, co mám s Bondem společného jsou postupující kouty na hlavě a chlupatá hruď.

James Bond

Jinými slovy – dostal jsem se do bodu, kdy jsem si pomalu začal uvědomovat, že představy, které jsem o své budoucnosti kul někdy ve svém ranném jinošství, se většinou nenaplnily, a co víc, že se už asi ani nenaplní. Že ze mně už asi nikdy nebude James Bond,

Eric Clapton

Eric Clapton,

Gerald Durrell

Gerald Durrel,

Jindřich Štreit

Jindřich Štreit,

Mahatma Gandhi

Mahathmá Gándhí,

Marilyn Monroe

o Marilyn Monroe ani nemluvě.

A jak jsem se náhodou dozvěděl v odborném psychologickém časopise X-MAN, tato deziluze z nenaplněných snů je součástí krize středního věku. A to společně s úvahami co by bylo kdyby, touhou po mladistvé image, hypochondrií, obavou o budoucnost, ale také únavou a nudou. Ostatně jak jsme četli před chvílí v Bibli:

Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět.

Možná to znáte. Mluvím o stavu, kdy se do našeho života vkrádá stereotyp, pocit marnosti, únik energie a smyslu. Kdy se dostaneme do nějaké životní smyčky, která se neustále opakuje stále dokola až do omrzení. A kdy se podvědomě (a někdy i vědomě) ptáme A to už má být všechno? V lepším případě si pak uvědomujeme to, co si uvědomil pisatel našeho textu:

Veškeré pachtění má nasytit lidská ústa. Duše však přesto zůstává hladová.

Nedávno jsem narazil na výsledky průzkumu, který udělali na Harvardské univerzitě.

Podívejte se na následující dva obrázky.

lottery winner

invalidní vozík

Tyto dva obrázky představují dvě volby. Kterou z nich byste si vybrali? Výhru ve sportce, nebo úraz, který vás trvale připoutá na vozík? Těžká otázka, že?

Zajímavé na tom je, že když vědci zkoumali životní spokojenost, nebo naplněnost lidí, kteří vyhráli velkou sumu peněz a těch, kdo náhle ochrnuli, tak zjistili, že po roce od těchto událostí, je míra jejich spokojenosti (a nebo nespokojenosti) v obou skupinách přibližně stejná. Zajímavé, že?

A co to znamená? Možná tolik, že na tom, jak se budou vyvíjet vnější okolnosti našich životů, nezáleží zdaleka tolik, jak si myslíme. Možná nezáleží na tom, jestli jsme právě v mladším středním, nebo starším pozdním věku.

Možná ani tak nezáleží na těch všech věcech, kvůli kterým si bereme půjčky, Možná tolik nezáleží ani na těch věcech, kvůli nimž se v noci převalujeme v posteli, ani na těch, kvůli kterým do sebe lijeme u monitoru naši šestou kávu, a možná tolik nezáleží ani na těch, kvůli kterým pijeme šestou Plzeň.

Dost možná je to všechno jenom honba za větrem. Dost možná jsou naše touhy a cíle smyčkou, do které jsme se dostali a která nikam nevede.

Jak z tohoto fraktálu marnosti ven? Jednou možností je pěkně si sednout a počkat až to přejde. Pokud se jedná o krizi středního věku, tak pak asi ano, pak tato strategie bude fungovat a krize dříve nebo později odezní a promění se třeba v krizi manželskou nebo ekonomickou.

Jenže co když se o žádnou takovou diagnozu nejedná? Co když v nás pocit marnosti stále někde v hloubi doutná, co když stále podvědomě pochybujeme o smyslu toho všeho? Co když je naše duše stále hladová?

Oscar Wild, milovník bonmotů, vložil jedné postavě v divadelní hře Vějíř Lady Windermerové do úst tuto větu:

Všichni ležíme v rakvi, ale někteří z nás se dívají na hvězdy.

Všichni jsme už v podstatě mrtví a ani moc nezáleží na tom krátkém, zanedbatelném úseku života, kdy se hmota našich těl projevuje trochu jinak než ve zbytku nekonečných miliard let. Nicméně i přes toto vědomí můžeme usilovat o krásu, radost, ušlechtilost. Takto nějak by se dal asi interpretovat Wildeův citát.

Ale co když smysl života je ještě někde jinde? Co když se pocitu marnosti nezbavíme nehledě na dobré skutky, které vykonáme, nehledě na symfonie, které uslyšíme a nehledě na galaxie, které objevíme. Co když nám i potom všem bude stále něco unikat?

Ve známém Kázání na hoře Kristus řekl svým učedníkům:

Hledejte nejprve Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.

Zoom se zaostřuje, optika se mění. Do stále stejných fraktálů sebenaplnění a seberealizace se nám vlamuje nová dimenze.

Namísto zauzlení do sebe a svých pocitů marnosti, které tak mistrně popsal Šalamoun, se pohled obrací od nás samých k něčemu, co nás přesahuje. Vesmír přestává být obrovskou tlamou, do níž se valí generace za generací, a stává se místem v němž a skrze nějž promlouvá Stvořitel. A nejen že promlouvá, ale stojí o dialog s námi. O to, abychom jej hledali a snažili se porozumět jeho záměrům s naším životem, s naší bytostí.

Hledejte nejprve Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.

Nesnažme se zachytit efemérní životní štěstí, zlatou mušku, abychom nezůstali stát s prázdnýma rukama. Hledejme hodnoty, které nás přesahují, a možná budeme zaskočeni, co vše k nám přijde jako bonus.

Hledejme jedinečné místo, pro něž jsme byli stvořeni. Hledejme naše osobní místo a úkol ve světě, které nevychází z našich tužeb a přání. Hledejme vlastní melodickou linku ve složité a spletité symfonii Boží. Hledejme jedinečné místo, které můžeme naplnit jen my, a když je nenaplníme, tak zůstane citelně prázdné.

Nevím přesně, jakým způsobem Pejtra s Myklem vytvářeli hudbu pro dnešní večer. Ale tak nějak si představuji, že šlo o dialog, o vzájemné napojení, o hledání porozumění, o snahu poslouchat a tvůrčím způsobem do celkového díla vstupovat.

A při hledání našeho úkolu a smyslu v životě to je podobné. Naše povolání těžko zaslechneme jinak než že se budeme snažit naslouchat. Že obrátíme pozornost od sebe samých. Že se přestaneme ptát, co svět může udělat pro nás, ale zeptáme se, co můžeme my udělat pro lidi okolo nás. To je dobrý začátek.

Ale dívat se okolo nestačí. Důležité je obrátit oči i vzhůru. Třeba na hvězdy. A skrze hvězdy ještě hlouběji a výš k jejich Stvořiteli.

Pohled vzhůru může být dobrým pokračováním. A něžným nakopnutím k pocitu vděčnosti a vědomí věčnosti.

A zakusíme-li kdesi v hloubi naší duše závan vděčnosti a věčnosti, můžeme tušit, že Boží království není daleko.

Ale jak to pak vypadá, když hvězdy zapadnou a ráno nás vzbudí důvěrně známá, protivná melodie budíku? Jak může pohled vzhůru ovlivnit naši žitou každodennost? Apoštol Pavel říká:

Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.

To znamená, že naše každodenní činy, jako je vysedávání nad excelovou tabulkou, chystání dětí do školy, porada pracovního týmu nebo výměna pilin činčilám – to vše může mít mnohonásobný přesah.

I tyto drobné činy mohou být malými fraktálečky plně prožívané každodennosti. 
A tyto malé fraktálečky nepozorovaně utvoří fraktálek smyslem naplněného života. 
A fraktálek smyslem naplněného života spolu s mnoha jinými utvoří fraktál věčnosti. A to je fraktál, ke kterému jsme zváni.

Ano, všichni ležíme v rakvi. Ale ty hvězdy, na které se tu a tam podíváme, nemusí být jen krásnými tělesy ve studeném vesmíru, ale mohou být hvězdami betlémské naděje. Boží světlo se stalo tělem a přebývalo mezi námi lidmi v osobě Ježíše z Nazaretu.

A On, Kristus, je tím, kdo může dát plně porozumět smyslu našeho života. A je to On, kdo nám na svém osobním příběhu ukazuje, že každý okamžik našich životů může být vzkříšen ze zajetí smyček do smysluplnosti a naděje.

Amen

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..