V neděli 8. 9. 2013 jsme měli naše desáté setkání. Kázání měl František Brückner a bylo na téma uzdravení naší duchovní slepoty.
Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Františkova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.
KÁZÁNÍ
Jan 9
Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“ Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“ I řekli mu: „Jak to, že se ti otevřely oči?“ Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“ Řekli mu: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“ Přivedou toho, který byl dříve slepý, k farizeům; toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla totiž sobota. Proto se ho farizeové znovu dotazovali, jak nabyl zraku. A on jim řekl: „Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.“ Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce. Řekli tedy znovu tomu slepému: „Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Židé nevěřili, že byl slepý a že prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to že nyní vidí?“ Rodiče odpověděl: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také ne. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se usnesli, aby ten, kdo kdo Ježíš vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto řekli jeho rodiče: Je dospělý, zeptejte se ho! Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ Odpověděl: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ Řekli mu: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ Osopili se na něho: „Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je právě divné: Vy nevíte odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“ Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena. Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“
Úvod
Dobré dopoledne. Pokud jste se při čtení úvodního textu začali ošívat při představě, že dnes budu opět mluvit o kauzalitě a nekauzalitě, o zdraví a štěstí a podobných bohulibých tématech, rád bych Vás upokojil. O ničem z toho nepadne zmínka.
O tom jsem kázal někdy před 5 lety, kdy jsem na náš dnešní text měl kázání, které bylo, bohužel, svým zaměřením až příliš prorocké.
Rád bych se dnes podíval na ten dnešní text z jiného úhlu a navázal tak na svůj rozvolněný občasník kázání o Kristových zázracích. Myslím totiž, že jsou to texty, které mají tu smůlu, že jsou notoricky známé. A tak musíme vynaložit hodně energie, abychom se donutili rozkrývat jejich hloubku a učili se je vidět nově. Ale přitom ty texty za to nepochybně stojí.
Obzvláště to platí o zázracích (nebo ještě lépe znameních), která jsou zapsána v Janově evangeliu. Je jich tam jen sedm. Vlastně právě sedm. Neboť sedm je číslo plnosti, dokonalosti a završení. A není to náhodných sedm divů. Je to sedm znamení, která jsou zapsána proto, abychom, jak píše Jan, uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abychom věříce měli život v jeho jménu.
Věřme tedy Janovi, že se jedná o klíčová místa Písma, a v tomto duchu se podíváme na šestý z oné sedmice.
Jak jsme četli, je to zázrak uzdravení slepého člověka, který pak pokračuje teologickou disputací farizeů. Bibličtí komentátoři se shodují v tom, že náš dnešní text je napsán (obzvláště na Jana) na svou dobu velmi moderním, až reportážním stylem, s přímou řečí a s jistou dávkou ironie. Má však zároveň několik rovin a kontrastů, díky kterým do Janova evnagelia neodmyslitelně zapadá.
I když jde o uzdravení ze slepoty, tak tato fyzická slepota je zjevně pouze podobenstvím slepoty daleko zásadnější, a to slepoty duchovní. A je to tedy znamení o dvou cestách, v tom naváži na minulé Václavovo kázání. Dvě cesty. Jedna slepá a druhá, která někam vede. Lidé jdoucí po jedné, v našem příběhu reprezentovaní farizeji, kráčejí sebevědomě, bez stínu pochybnosti, vše je jim jasné. Až příliš jasné. Tak jasné, až je to oslňnuje a oni ztácí schopnost cokoli uvidět.
Ale je tu i jiná cesta. V našem příběhu je reprezentována oním člověkem, který byl od narození slepý. A Jan se nesnaží nijak zastírat, že to je ta cesta hodná následování.
Cesta, která vede k hlubokému vidění, k prohlédnutí, k duchovní moudrosti. A ve dnešním příběhu nám Jan napovídá, že tato cesta vede po určité trase, že má určité milníky. Že se jedná o vývoj, o proces v jehož pozadí stojí Kristus. A tam, kde je to zapotřebí, je to On sám, kdo vstupuje do děje.
A o těchto milnících budu dnes mluvit především. Přibližně podél nich jdeme, když se stáváme věřícími, ale stejnou cestou můžeme jít při jakémkoli dalším životním rozhodování. Jdeme tudy při našem zrání v jednotlivých oblastech našich životů, jdeme tudy při rozhodování, při duchovních zápasech. Někdy projdeme celou trasu, někdy jen některá zastavení. A někdy na některých zastaveních setrváváme roky.
A tak nám možná dnešní příběh pomůže uvědomit si, kde právě stojíme, a kam se můžeme posunout dál. A aby se Vám mě dobře sledovalo, spolu s textem si tuto cestu rozdělíme do šesti fází, enbo chcete-li, milníků.
1. Být na cestě.
Možná jste si všimli, že Ježíš potkává toho slepého člověka na cestě. Je pravděpodobné, že proto, že tam ten člověk žebrá u kolemjdoucích. A žebrá proto, protože vlastně jinou možnost v životě nemá. Jako každý nevidomý té doby je tím, čemu dnes říkáme sociálně a ekonomicky vyloučený. A co hůř, jeho vyloučení jde ještě hlouběji. Od svého narození do smrti je vyloučený z náboženského života komunity. A jak se dozvídáme i z reakce farizeů i učedníků, v povědomí tehdejší společnosti je zažitá představa, že si za to může vlastně sám.
Asi těžko bychom hledali člověka, který je si více vědom své bídy. Který nemá nikde spočinutí, který se nemůže chytat žádné z našich jistot, které jsme si my navykli pokládat za samozřejmé. Nemá jistotu, že se o sebe vždycky nějak postará, nebo že se o něj postarají druzí. Nemá jistotu, že bude mít co jíst, nemá jistotu, že se za něj postaví církevní společenství, nemá jistotu zajištěné budoucnosti a už vůbec nemá jistotu toho, jak se na něj dívá Bůh.
Je sám. Možná uprostřed lidí, ale sám se svou bolestí.
Navzdory tomu všemu, a možná díky tomu všemu je na cestě. To znamená, že je nějakým zvláštním způsobem připravený.
A i z mnoha jiných míst písma i z vlastní zkušenosti víme, že většinu zásadních duchovních zkušeností zažijeme tehdy, vydáme-li se na cestu. Uděláme-li první krok, vyjdeme-li ze svých jistot, ze svého pohodlí i bezpečí. Přiznáme-li si svůj hlad, svoji prázdnotu, svoji nedostatečnost, hříšnost a slepotu.
2. Nechat si natřít oči blátem
Na příběhu je zvláštní, že nám Jan nesděluje nic o tom, že by si Ježíš se slepým nějak seznamoval, že by pokonverzovali a pak mu něco vysvětloval. „Ták, uvolni se, teď to trochu zastudí, a možná to bude trochu páchnout.“ Ne, nic takového. Akt pomazání očí blátem je vsunut do teologické rozmluvy Ježíše s učedníky. Prostě k Vám někdo přide, baví se o čemsi s někým jiným a pak vám přistane kus bláta na tváři.
Možná už při Ježíšově příchodu cítil ten člověk, že se děje něco vyjímečného, že přichází někdo vyjímečný. Ale dost možná necítil nic podobného a zprvu mohl mít podezření, že se jedná o další výsměšek, o další krutý žert.
Ale přesto vstupuje do této podivné zkušenosti. Do něčeho neznámého, do něčeho výsostně podivného. Vždyť slepec-neslepec, mohl to bláto setřít a poslat je všechny do háje. I to by byla zcela pochopitelná reakce ztrápeného a zatrpklého člověka.
On si však nechává natřít oči. Nechává se vtáhnout do nové zkušenosti, která s sebou mimo naděje nese zcela jistě riziko ze zklamání a komplikací.
A jakou může mít podobu tato část cesty v našich životech? Velmi často to může být slovo někoho jiného nebo Písma. Podivné slovo svědectví nebo usvědčení. Nějaká zkušenost, velmi často na první pohled nepříjemná, lepkavá jako bláto. Ale nemáme-li zůstat slepými, musíme tuto léčbu snést. Nechat se s ní konfrontovat.
Než setřeme bláto z tváře parfémovaným kapesníčkem, vždy bychom se měli opravdově ptát, odkud to bláto přilétlo. Dost možná je to bláto, které si máme setžít z tváře a zůstat stát na cestě. Vždyť sám ďábel je dia-bolos – tedy v překladu ten, kdo háže bláto.
Ale dost možná nám přistálo na tváři bláto, které nás má dovést k pravdivému pohledu na nás samé. Dost možná je to bláto, které může být počátkem nedozírného požehnání. A setřít ho by bylo fatální.
Možná Vás ještě napadne, Proč k uzdravení nestačilo Ježíšovo Slovo, proč muselo jít o bláto?
Možná právě víra tohoto slepého člověka, potřebovala něco hmatatelného a nestačilo jen slovo, možná ho Ježíš chtěl uzdravit tímto způsobem právě proto, aby mohl projít cestou konfrontace s farizeji, a tak posílit jeho rodící se víru. To uvidíme dál, Teď však přichází třetí bod cesty víry.
3. Poslechnout a konat
Ježíš mu řekl: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ On tedy šel a umyl se.
Jak průzračně jednoduché. Jsou zkrátka věci, které není třeba řešit, a stačí jen poslechnout Boží slovo. V našem případě Bibli.
Velmi často cítím upřímnou bezmoc, když vidím lidi – křesťany nevyjímaje -, jak na sobě nesou tíhu rozhodování o věcech, o kterých by se vůbec neměli rozhodovat.
Plácají se v tom, hledají ve svém svědomí, hledají to, co nazývají Boží vůlí, ale kdesi hluboko vzadu je jen docela obyčejná neposlušnost. Neochota udělat to, co dělat máme, nebo neochota vytrvale nedělat to, co dělat nemáme.
Těch jednoznačných věcí, není zas tak moc. Ale jsou zásadní. A pokud si půjdeme svou vlastní cestou, riskujeme, že se začne roztáčet kolo problémů, z nichž se nám zatočí hlava.
Říká-li nám Boží slovo, Jdi, a umyj se v rybníce Siloe, jediná rozumná cesta je jít a umýt se v rybníce Siloe. Jedině tak máme naději, že když se vrátíme, budeme vidět.
4. Vím, co vím a nevím
Když dříve nevidomého přivedli poprvé před farizee, vede se jednání v přísně racionálním a věcném duchu. Ptají se jej, jak se to stalo, a on jim to popisuje. Ptají se jej, kde je Ježíš teď, a on říká, že neví. Ptají se jej, za koho Ježíše pokládá, a on docela v duchu svého poznání a své náboženské tradice odpovídá: „Je to prorok.“
Víte, myslím, že teď mluvíme o fázi duchovní cesty, kterou je dobré nepřeskočit zejména v náročných životních obdobích, kdy bublají emoce, sílí nejrůznější tlaky, žaludek je na vodě a spánek v trapu. Měli bychom se snažit si zcela věcně uvědomit, co víme, a co nevíme. Kde jsou fakta. Oč se můžeme opřít. Oč se může opřít naše víra.
Kde stojíme, čemu věříme, co děláme. A kde máme stát, čemu máme věřit a co máme dělat. A co jsou jen naše dohady, chiméry, přání či tužby.
A vybojujeme-li si tento pohled věcného rozvažování, bude nám jakýmsi pevným bodem, kam se můžeme vrátit tehdy, zavalí-li nás zase emoce, únava, či manipulace farizejů. A to je vlastně už 5. bod.
5. Rozlišování dobrého a zlého navzdory tlaku
Když farizeové vyslechli člověka, kterého si půl města pamatovalo coby slepého žebráka, stejně jim to nehrálo a tak si zavolali jeho rodiče, aby potvrdili, že se jedná opravdu o uzdravení. A když už bylo jasné, že k uzdravení došlo, začali zpochybňovat, z jakého zdroje ta uzdravující moc byla.
To je velmi častý postoj, ve kterém se snadno přistihneme i my. Nejde nám o to najít pravdu, ale zabezpečit si pozici, obhájit svůj názor, upevnit svou autoritu. Ať už se jedná o to, když se vyčerpaní utrhneme ne úplně oprávněně na děti. Nebo když cosi zanedbáme a pak se snažíme elegantně to zahrát do outu. Tak nějak zamluvit pravou tvář věcí a zachovat si svou tvář. Překroutit fakta tak, aby nám to na našem obrázku slušelo. Svést naši nedostatečnost na okolnosti.
A co v konfrontaci s takovým postojem dělá náš člověk nalézající víru?
Nepodléhá tlaku a nenechá se zaplést do kliček, opakování již řečeného, do marného handrkování a budování mediálného obrazu, ale snaží se, byť z pozice bezmocného mluvit pravdu, i když tuší, že nic z toho, co řekne, nebudou brát na vědomí.
Dokonce projevuje obrovskou odvahu, když zpochybňuje autoritu samotných farizeů. Přímo říká : „To je právě divné: Vy nevíte odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ctí a činí jeho vůli.“
Pevně a statečně se drží toho, co před tím poznal. U toho to však nekončí. Zlatý hřeb teprve přijde.
6. setkání s Kristem
Kromě mnoha jiného je na našem příběhu pozoruhodné, že po druhé se náš člověk setkává osobně s Ježíšem až když ho Farizeové vyhnali. Tedy opět na cestě. Můžeme tušit, že je opět vyloučen ze synagogy. Avšak přesto už je někým zcela jiným, než vyloučeným žebrákem kterým byl před pár dny. Prokázal schopnost nechat si natřít oči blátem, prokázal, že je schopen poslušnosti, že je schopen rozvažovat a hledat pravdu a že je schopen odolat velkému tlaku.
Představuji si, že to vše činil silou prvního impulzu, prvního setkání s Kristem, silou získanou nabytím zraku.
Avšak bylo třeba jít ještě dál. Za hranice poslušnosti, rozumnosti, pravdivosti, statečnosti a pevné vůle.
Ježíš ho vyhledal řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane.“
Co to znamená? To znamená, že uvěřil, že Ježíš je nejen prorok, ale že je Mesiáš. Že je Pomazaný Boží, Král Izraele. Že je nejen muž, který s Boží pomocí léčí, ale že je tou nejvyšší autoritou, která určuje řád a běh světa.
A jediným možným důsledkem tohoto poznání je padnout před Ním na kolena. A to také náš člověk dělá. Padá na kolena a vydává se tím na cestu k věčné naději.
A to je také bod, ke kterému (a ideálně i od kterého) by se mělo odvíjet každé naše hledání, zvažování, boje, radosti a trápení. Od pokleknutí před Kristem, který je Tím hlasem, který nás neúnavně zve na cestu.
On je tou rukou, která nás natírá léčivým blátem,
On je posilou, když je třeba být poslušnými,
On je zdrojem rozumnosti a moudrosti,
A On je tím, kdo nese s námi břímě všemožných tlaků a zkoušek.
Ale především je Láskou a Nadějí, která stojí v pozadí našich příběhů.
Kéž nejsme natolik slepí, abychom Ho přehlédli.
Amen