Žalm 1

By 1. 9. 201317 února, 2016kázání

V neděli 1. 9. 2013 jsme měli naše deváté setkání, první po prázdninách. Kázání měl Václav Kadlec a bylo na téma zvolení si té správné cesty na základě veršů ze žalmu 1.

Pokud si chcete některé pasáže třeba připomenout a nebo jste tu nemohli být, tak zde je text Václavova kázání, které nám laskavě dal k dipozici, za což mu děkujeme. Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

5 M 29:2a; 30:19b-20

„Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim: …

„Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů …“

Mat 5:1-2, 7:13-14

„Když (Ježíš) spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je: …“

„Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká je cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“

Zřejmě nám při čtení obou textů neuniklo, že se v nich nehovoří o jen tak lecjaké cestě, ale o životním směřování každého člověka. Proto i otázka, kterou před nás přečtená slova kladou, je nejen jasná, ale hlavně závažná. Kterou cestu si zvolíš? Po které půjdeš? A přemýšlení nad touto otázkou bude předmětem dnešního kázání. Vybral jsem si pro ně žalm první, a určitě si všimneme, jak souzní se slovy Mojžíšovými i se slovy Ježíše Krista. Ještě než budeme číst, tak chci povědět něco málo k žalmům jako takovým. Žalmy měly v bohoslužbě už odedávna své místo. Jenže ve starém před-exilním Izraeli měla bohoslužba úplně jinou podobu, než na jakou jsme zvyklí třeba v našich shromážděních. Bohoslužba byla něčím jako kultickým dramatem, při kterém se zpěvem žalmů připomínaly veliké Boží skutky. Dělo se tak zpravidla při velkých svátcích a každý žalm měl v slavnostní bohoslužbě své pevné místo. Tak třeba právě žalm první se s některými jinými žalmy zpíval při slavnosti novoroční. A já jsem si tento žalm vybral, protože nám ve stanici také začíná nový rok, sice školní, ale tak to máme už z dřívějška nastavené. A nyní tedy text žalmu prvního:

„Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.

Se svévolníky je tomu jinak: jsou jako plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.“

Když se v nejstarších žalmech, a k nim patří i žalm první, píše o někom v jednotném čísle, tak se tím nemyslel kdokoli. Myslel se tím výlučně král Izraele, který před Hospodinem zastupuje všechny poddané. Je tedy prostředníkem mezi Bohem a lidmi a je také strážcem smlouvy, kterou se svým lidem uzavřel Hospodin. Kvůli této své pozici měl být král oddělený od bezbožných a jeho charakteristikou měl být bezúhonný život a spravedlivá vláda. Že to tak vždycky nebylo, to víme z Písma. Později, po návratu Židů z babylonského zajetí začíná docházet k aktualizaci žalmů, ne však ke změně jejich textů. Dochází k posunu v jejich vnímání. Důvodem je, že sice došlo k obnovení chrámu a chrámové bohoslužby, nedošlo ale k obnovení izraelského království. Takže očekávání a naděje, původně vkládaná do králů davidovské dynastie, se postupně přenášejí na mesiášského Krále králů, na zaslíbeného Syna Davidova, který přijde v plnosti času. A který přišel v Ježíši Kristu. A protože my se hlásíme k Jeho následovníkům, říkáme, že chceme jít Jeho cestou, tak nám, mužům i ženám, může být text žalmu názorným příkladem jak jít a kudy jít.

A nyní k tomu blahoslavenému muži. Jeho blahoslavenost – blahoslavenost však není blaženost, nezaměňujme to, prosím; zatímco blaženost je subjektivní pocitový stav člověka, který se dostaví třeba po skvělém nedělním obědě, tak blahoslavenost je objektivní, je prohlášena zvenčí – takže tato blahoslavenost je dána trojím výčtem toho, co tento muž nedělá. Tím prvním je, že nechodí podle rady svévolníků, tj. neřídí se jejich radami, tím druhým, že nestojí na cestě hříšných a tím třetím, že nesedí s posměvači. Nechodí, nestojí, nesedí. Tři pojmy, do nichž se může vejít celý lidský život. Od naslouchání špatných záměrů přes zůstávání na špatné cestě až po dosednutí na hodně špatné místo. Tři stadia procesu duchovního úpadku člověka. Nejprve je to možná až příliš těsné, až příliš závislé přátelství s lidmi, kteří v Boha nevěří, kteří Ho nepotřebují. Pak je to zastavení s těmi, kdo dělají špatné věci a berou to jako něco normálního. Nakonec je to zasednutí za jeden stůl s lidmi, kteří se Bohu ve vlastní pýše vysmívají, když říkají: Co nám může? Nám je ukradený!

Pojďme se nyní na každou z těch tří věcí trochu víc podívat. Nejprve k těm radám. Poradit se s druhými lidmi, s přáteli, na tom není v zásadě nic špatného. Však se také říká „více hlav více ví“. Takže naslouchat radám druhých lidí může být i užitečné. Nikdy bychom však neměli dát na radu nevěřících, jedná-li se o věci duchovní. Vždyť lidé, kteří žijí, jako by Boha nebylo, vám jen stěží poradí, co udělat nebo neudělat při hledání Boha a jeho vůle. Takoví lidé třeba dovedou poradit v různých odborných věcech, a může být proto docela zajímavé s nimi pohovořit a vyslechnout jejich názory, ale orientovat podle nich své duchovní a životní směřování, tak to k blahoslavenství ve smyslu prvního žalmu určitě nepovede. Víte, k tomu nemusí vést ani rady od věřících lidí, od křesťanů, natožpak od nevěřících. Dáme-li proto na jejich rady, vystavujeme se nebezpečí, že dříve nebo později se na své životní pouti dostaneme do zatáčky, kterou nevybereme. A spíš než k blahoslavenství se budeme přibližovat k tomu druhému stadiu, k cestě hříšníků, až se na ní nakonec ocitneme.

Takže dostat se na cestu hříšníků, to je to druhé stadium duchovního úpadku, není až tak těžké. Ano, hranice mezi dobrým a zlým, stejně jako mezi povoleným a zakázaným, může být někdy skoro až neviditelná. Pravdou však je, že jsme schopni ji rozpoznat, pokud o to stojíme. Pokud vědomě nezavíráme oči. A protože právě to občas děláme, tak tuto hranice překračujeme. A říkáme si, to bude dobré. A ono to dobré opravdu je. Je to tak dobré, že už to ani nemůže být lepší, najednou se však něco děje, už to není tak dobré, je to špatné, dokonce moc špatné. A já si myslím, že každý máme v tomto ohledu vlastní zkušenost. Jak píše ve svém proroctví Izajáš:

„Všichni jsme bloudili jako ovce, každý se dal svou cestou …“ (Iz 53:6a)

Možná se na takové cestě zrovna nacházíme nebo k ní pozvolna směřujeme, přitom to nemusí být nijak zvlášť viditelné, nicméně jestli chceme pro sebe a pro své blízké něco dobrého udělat, tak se vraťme, než bude pozdě.

Protože vyústěním takové cesty může být dosednutí na lavici posměvačů. To je třetí stadium duchovní degenerace. Posměvač není člověk, který se k Bohu nehlásí, který s ním nepočítá ve svých úvahách a plánech. Je to člověk, který proti Bohu aktivně vystupuje. Který se chlubí svým popíráním Boha. A víte co je zajímavé? Že některé křesťany právě tito lidé a jejich prostředí přitahují jako magnet. Někdy to vysvětlují snahou ukázat jim cestu k Bohu. Nevím, je to možné, nezřídka to však končí tím, že posměvači cestu k Bohu nenaleznou, zatímco u těch lehkovážných křesťanů narůstají tendence ji opustit, sejít z ní. Proto je tak nebezpečné usedat s posměvači na stejné lavici. – Bible nám na více místech ukazuje, jaký postoj zaujímá k posměvačům Bůh. Je to docela zajímavé, protože Bůh k nim přistupuje stejně, jako oni k němu. Vysmívá se jim. Tak to čteme třeba ve 3 kapitole Knihy přísloví. Je však jistě rozdíl mezi tím, když se vysmívá Bůh, a když se vysmívají lidé. Proto, pokud se do společenství lidí, kterým není nic svaté, a kteří mají pro Boha a Boží věci jenom posměch, dostaneme, není vůbec od věci vzpomenout si na Ježíšovu radu:

„nedávejte psům, co je svaté, a neházejte perly před svině…“ (Mt 7:6a).

Prostě je dobré vážit každé slovo. A pokud si teď v duchu říkáte, jestli to není vůči těm lidem až příliš tvrdé, tak mi můžete věřit, když řeknu, že není. Já jsem k nim totiž před mnoha lety také patřil a znám dobře jejich uvažování. Proto vím, že jestli má takové lidi schopnost něco oslovit, tak to určitě není přizpůsobování se jejich způsobu života. Není to ani filosofování nad sklenicí piva někde v baru. Schopnost je oslovit má neokázalý příklad žité víry. Víry věrohodné, nesobecké, obětavé.

Žalm první nám tedy ukazuje cestu duchovního úpadku člověka. Také nám však ukazuje, jak se tomuto úpadku vyhnout. Žalmista radí oblíbit si Hospodinův Zákon a ve dne v noci nad ním rozjímat. Je samozřejmé, že to je určitá nadsázka, protože nikdo z nás si nemůže dovolit číst a rozjímat 24 hodin denně. On si to nemohl dovolit ani ten dávný izraelský král, na kterého žalm ukazuje. To prostě nejde. Tomuto žalmistovu doporučení musíme rozumět spíše tak, že bychom měli svůj čas věnovat dobrému a ne zlému. Měli bychom se věnovat čtení Bible, přemýšlet nad tím, co jsme četli, zvažovat to ze všech možných stran a úhlů, třeba o tom pohovořit s druhými, a konečně, promítat Boží Slovo do svého každodenního života. Jde o to, abychom nebyli jako muž z Jakubova listu, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled, podívá se na sebe, ale jen co odejde, hned zapomene, jak vypadá. Podobně je to s člověkem, který slyší nebo čte Bibli, ale nic to s ním neudělá. Přitom právě Boží Slovo je zdrojem duchovního růstu. Je tekutou vodou, která způsobí, že budete jako strom, který dává ovoce v pravý čas. Jako strom, kterému neuvadá listí. Každý z nás je Božím stromem. Bůh sám nás roubuje, čistí a ošetřuje. Nechce, abychom zůstali stromem planým, bez ovoce. A věřím, že si všichni přejeme, abychom jako lidé i jako křesťané žili smysluplný a užitečný život.

Někteří křesťané si přitom myslí, že jejich hlavním úkolem je zachraňovat duše druhých lidí pro věčnost. Jenže tak to není. My jsme povolaní k tomu, abychom zvěstovali evangelium Ježíše Krista. Slovem i skutkem, celým svým životem. Máme být světlem a solí lidem okolo nás. Ta záchrana lidských duší, ta je už dílem Ducha Svatého. On jediný může vypůsobit v nitru člověka změnu a obrat k Bohu. Ale zase jenom u toho člověka, který o to upřímně stojí. Takže hlavní starostí nás křesťanů je pravdivé, věrohodné, vhodné a vytrvalé zvěstování Božího Slova. V tom bychom měli být jako stromy, které přinášejí ovoce v pravý čas a které svým listím vydechují do okolí životodárný kyslík. Takovými však mohou být jenom ty stromy, které mají dostatek vody. Bez vody strom ovoce neponese, také jeho listí uschne, opadá a žádný kyslík nevytvoří. A stejně tak to dopadne i s naším svědectvím, pokud nebudeme zůstávat v Božím Slovu. Bude skomírat, postupně ustávat, až se z našeho života úplně vytratí.

Lidi odjakživa zajímalo, co dostanou za to, když budou dělat, co se po nich žádá. Zajímá je odměna, a popravdě, ani my nejsme jiní. Zajímá nás úplně stejně, jako všechny ostatní. Jaká odměna tedy čeká na člověka, který nechodí podle rady bezbožných, který nestojí na cestě hříšných a který nesedá na lavici posměvačů, na toho, který zůstává v Božím Slovu a je Božím svědkem a zvěstovatelem? Podle Žalmu prvního je touto odměnou blahoslavenství. A protože asi nejpřesnějším významem slova „blahoslavený“ je slovo „šťastný“, tak odměnou je vlastně štěstí. To však znamená něco hodně zásadního: jestli je totiž zvnějšku dané blahoslavenství – jen dodávám, že je to hodně podobné požehnání, to je také dáváno zvnějšku, přece si nikdo sám sobě nebude žehnat – tak zvnějšku je dané i štěstí. Jinými slovy: skutečného a trvalého štěstí jen stěží dosáhneme tím, že si budeme před sebe klást další a další cíle, třeba v oblasti studia, v oblasti zaměstnání nebo podnikání, v oblasti příjmů, v oblasti bydlení, ale také třeba v oblasti rodiny, manželství, dětí, nemoci a zdraví, koníčků a zálib, a budeme dělat všechno pro jejich dosažení. A budeme sami sobě i lidem okolo říkat, že když jich dosáhneme, pak budeme spokojení a šťastní. Myslím, že většina z nás už došla na to, že to tak úplně nefunguje a že ten pocit štěstí nám zpravidla moc dlouho nevydrží. Po nějaké době, a nemusí to být ani doba dlouhá, se něco zvrtne anebo budeme chtít zase něco jiného a zase s tím budeme spojovat své štěstí. Otázkou tedy je: co je tím trvalým štěstím, v čem spočívá? A existuje vůbec? Není to nakonec ona pověstná „muška jenom zlatá“?

Na začátku kázání jsem pověděl, že žalmy nejprve ukazovaly na izraelské krále, později na mesiášského Krále králů, na Ježíše Krista. Podle Bible je právě on tím požehnaným, tím blahoslaveným a tedy šťastným mužem uprostřed bezbožných, uprostřed hříšníků a posměvačů. Svým vzkříšením Kristus přemohl smrt a otevřel lidem novou cestu k Bohu. Už to není cesta bezpodmínečného dodržování Zákona a netýká se jen Izraele, je to cesta milosti určená bez výjimky všem lidem, i každému z nás. Ježíš nám otevřel cestu do Božího království, o kterém apoštol Jan ve vidění budoucích věcí pověděl:

„Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude …“ (Zj 21:3-4).

Toužím-li tedy po štěstí, pak je musím spojit s onou cestou milosti, musím je spojit s Božím královstvím, protože jenom tam bude člověk šťastný v plném významu tohoto slova. Lze to povědět i tak, že k opravdovému štěstí potřebuji mít Boha na své straně, potřebuji mít Ježíše Krista, respektive, musím mu patřit. – Já si samozřejmě uvědomuji, že to, co teď říkám, může znít jako veliká fráze, přitom je to veliká pravda Písma a zkušenost víry.

Ježíš Kristus je největším požehnáním, největším štěstím našeho života. To neznamená, že všechno půjde podle našich představ, že budeme ušetřeni těžkostí a zkoušek a že na své životní pouti nepadneme, ale znamená to, že v těchto těžkostech a zkouškách nebudeme sami. Skrze Krista nám Bůh dá vždy novou sílu vstát a jít a dojít až do cíle. Přes všechny obtíže, nezdary a pády, přes všechny bolesti i vyplakané slzy je to jistota života.

A jakou jistotu mají proti tomu bezbožní lidé? Žalmista to popisuje těmito slovy:

„Se svévolníky je tomu jinak: jsou jako plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.“

Dvě cesty, dva osudy. Zatímco jedna cesta směřuje k životu, druhá vede k zahynutí. A nikdo se nevyhne rozhodnutí, kterou cestou půjde. Buď po té široké, nebo po té úzké. Po té první se valí celé zástupy, tou úzkou kráčí Boží Syn Ježíš Kristus. A zve lidi, aby ho následovali. Není to vůbec cesta snadná, už jen kvůli tomu všemu, co je v nás samotných, v našem nitru, co nás táhne k té cestě druhé, k té široké, ale jen ta úzká vede k životu. Cesta těch, kteří se vydají cestou širokou a pohodlnou, skončí záhubou. Přes sebejisté úsměvy a vidiny slibných zítřků je to pro tyto lidi jistota smrti. A to navíc z jejich vlastní svobodné vůle. Protože platí, že když se lidé rozhodnou vzdát se Boha, Bůh se jich také vzdá a nechá je napospas jejich vášním a zvrácenému uvažování. A že se tak už děje, to nemůžeme nevidět, když pozorujeme lidi a svět kolem sebe.

Možná si teď říkáte, že to dnešní kázání je hodně černobílé. Že je to buď, anebo, a nic mezi tím, žádná jiná možnost. Jenže, našli jste snad nějakou třetí cestu v tom, co říkal Mojžíš nebo v tom, co říkal Ježíš? Já jsem ji tam teda nenašel a to jsem to četl mnohokrát. Ale pro klid svého svědomí přečtu na závěr kázání ta Ježíšova slova ještě jednou, dobře je poslouchejme:

„Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká je cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká je cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“

Tím jsme znovu u otázky z úvodu kázání: Kterou cestou půjdeš? A vám, kteří jste tuto úzkou cestu ještě nenalezli, přeji, aby se vám to s Boží pomocí podařilo. A vám, kteří už po ní jdete, pak přeji, abyste na ní s Boží pomocí setrvali.

AMEN

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..