Svědectví

By 8. 5. 2013 Únor 17th, 2016 kázání

V neděli 5.5.2013, kdy jsme měli naše první setkání, měl kázání Václav Kadlec. Bylo na téma svědectví. Můžete si pustit záznam a nebo si celé kázání přečíst

Záznam kázání je možné pustit níže a nebo stáhnout zde, pokud Váš prohlížeč neumožňuje přímé přehrání.

KÁZÁNÍ

„…připomínám ti, abys rozněcoval Boží dar, který je v tobě skrze vzkládání mých rukou. Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha moci a lásky a rozvahy. Nestyď se tedy za svědectví našeho Pána ani za mne, jeho vězně, nýbrž spolu se mnou snášej útrapy pro evangelium podle moci Boží.“

(2 Tim 1:6-8)

Timoteus byl spolupracovníkem apoštola Pavla a z jeho pověření vedl sbor v Efezu. Tam mu byl Pavlův list adresován. Apoštol v něm povzbuzuje mladšího druha, aby se nebál svědčit o své víře. Aby se nestyděl ani za evangelium Ježíše Krista ani za Pavla, který byl v té době ve vězení. Pevný postoj víry je vždycky dobrým příkladem druhým. A možná je dobré si to připomenout a povzbudit se tím právě dnes, v prvním shromáždění nového společenství. Vždyť se přece nechceme před světem, před lidmi uzavírat v této krásné budově, řekli jsme si, že chceme být společenstvím otevřeným a misijním. To ovšem neznamená nic jiného, než že chceme lidem o své víře svědčit. Nejen slovy, ale i skutky, nejen tehdy, když nás to nic nestojí, ale i tehdy, když je to spojené s nejrůznějšími obtížemi. Ano, být věrohodným svědkem Ježíše Krista není snadné ani laciné. My se dnes na svědectví jednoho takového svědka podíváme a zkusíme se jeho příkladem povzbudit. Nejde přitom o žádného z apoštolů, o žádného z jejich následovníků, nejde ani o žádného evangelistu nebo mučedníka. Jde o muže, který se na stránkách Bible a tedy na scéně dějin objevuje náhle, z ničeho nic, aby se hned vzápětí zase vytratil. Možná si teď říkáte, kdo to asi je. Nechci vás nijak napínat, je to muž, který zařizoval Ježíšův pohřeb.

Člověk neznalý Písma by nejspíš předpokládal, že se bude hovořit buď o některém z Ježíšových příbuzných, nebo o některém z jeho učedníků, kteří s ním byli v posledních třech letech v podstatě každý den. Vždyť to tak bývá, že poslední věci člověka obstarávají právě ti nejbližší. To platí dnes a platilo to i v dávných dobách. Když se však začteme do evangelijních textů, zjistíme, že v Ježíšově případě to neplatí.

Podívejme se nyní na zápis Ježíšova pohřbu podle Lukáše:

„Členem židovské rady byl muž jménem Josef, člověk dobrý a spravedlivý, který nesouhlasil s jejich rozhodnutím a činem. Pocházel z židovského města Arimatie a patřil k těm, kdo očekávali království Boží. Ten přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo; sňal je z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu, vytesaného ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován. Byl pátek a začínala sobota.“

(L 23:50 a n.)

Podobě pak Ježíšův pohřeb popisují i ostatní evangelisté, jen v evangeliu podle Jana je tato událost popsána malinko odlišně:

„Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovo tělo sejmout s kříže. Kdy Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl asi sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko.“

(J 19:38-42)

Ve všech evangeliích vidíme Josefa z Arimatie jako muže, který v Božím plánu spásy sehrál mimořádně důležitou roli. Kdo byl Josef a co o něm víme? A proč udělal to, co udělal? Jaký k tomu měl důvod? Hledání odpovědí na tyto otázky bude předmětem dnešního kázání, kterému jsem dal název: „Svědectví Josefa z Arimatie“.

Mohu povědět, že evangelijní příběh o Ježíšově pohřbu na mne od chvíle, kdy jsem ho četl poprvé, působil divně. Ptal jsem se: „Jak to, že tu nejsou ti, kdo chodili s Ježíšem? Kde jsou pozdější apoštolové? A měl jsem hodně silnou tendenci myslet si o Ježíšových učednících nedobré věci. Konec konců, jeden z nich, Jidáš, Krista zradil, Petr ho zapřel a ti ostatní se po jeho smrti plni strachu rozutekli.

V Písmu se nepíše o lidech proto, abychom některé z nich třeba obdivovali a jiné zatracovali. Ale proto, abychom se od nich učili.

Později jsem si uvědomil, že v Písmu se nepíše o lidech proto, abychom některé z nich třeba obdivovali a jiné zatracovali. Ale proto, abychom se od nich učili.Vždyť naše vlastní příběhy jsou často podobné těm biblickým a jejich postavy, tedy postavy těch biblických příběhů, jsou jakýmsi zrcadlem o nás nebo o Bohu. Proto i ten dnešní příběh je nejen popisem událostí, ale i otázkou: Jak bychom se zachovali my? Každý z nás, kdo se ke Kristu hlásí. Také bychom ze strachu utekli nebo bychom uměli vyjít ze stínu stejně jako Josef z Arimatie? Když byli učedníci se svým Mistrem, to byli, panečku, hrdinové. Nám se to taky dobře vyznává a chválí tady ve shromáždění. Ale jak jsme na tom venku? Jsme i tam smělými a radostnými vyznavači? Jsme ochotni podstoupit pro svou víru třeba i nějaké riziko či ztrátu nebo tyto věci raději necháme jiným?

Myslím, že podobné otázky se honily hlavou Josefovi z Arimatie. Také zřejmě čekal, že se Ježíšova pohřbu ujmou ti, kdo se k němu veřejně hlásili. Jenže čas utíkal a mrtvý Ježíš byl stále na kříži. Všichni už odešli, možná zůstaly některé z žen z Ježíšova okruhu, a také právě Josef. Zatímco čekal, dozrálo v něm zřejmě nejdůležitější rozhodnutí jeho života. Nenechá, aby římští vojáci hodili Ježíšovo tělo do jámy spolu s dalšími ukřižovanými. Rozhodl se Ježíše pohřbít.

Josef z Arimatie nebyl žádným impulsivním ztřeštěncem, člověkem, který je zmítán svými neustále se měnícími pocity. To chci zdůraznit hned na začátku. On si nejen dobře promyslel všechny potřebné kroky, ale uvědomoval si i všechny souvislosti a možné dopady svého rozhodnutí. Jak jsme četli, Josef byl členem židovské rady, Sanhedrinu. To nebylo jen tak něco. Sanhedrin byl nejvyšší židovský orgán a tehdejší židovské právo mu dávalo moc nad životem a smrtí každého Žida. Bylo to něco jako židovský parlament, židovský náboženský koncil a židovský nejvyšší soud v jednom. Členy Sanhedrinu byli velekněží, představitelé judské šlechty, vybraní starší lidu a zákoníci, znalci Mojžíšova Zákona. Stát se členem rady znamenalo stát se politickou a náboženskou elitou židovského národa.

V Písmu se nepíše nic o tom, proč se Josef členem židovské rady stal. Dovídáme se však, jaký byl. Je o něm psáno, tak jsme to četli u Lukáše, že byl dobrý a spravedlivý. Měl tedy vlastnosti, které byly a stále jsou vzácné. O málo lidech nalezneme v Písmu takovou charakteristiku. A zřejmě o málo lidech současnosti bychom něco takového pověděli. A že bychom to pověděli o lidech z nejvyšších politických nebo justičních pater? To už vůbec ne.

Josefovi však mohly tyto vlastnosti pomoci v jeho cestě až na samý vrchol. A přitom, což je mimořádné, Josefa jeho činnost v radě nezměnila. Zůstal stejně dobrý a spravedlivý. Pak nás nepřekvapí, že v Markově evangeliu je o něm řečeno, že byl vážený. Bývá to tak, že spravedlností a dobrotou se získává vážnost před druhými lidmi. A jestliže již samotné členství v židovské radě mnoho znamenalo, pak ještě víc znamenalo být váženým členem této rady. To ukazuje, jakou autoritu měl Josef v Jeruzalémě a v celém Judsku.

Od evangelisty Matouše se o Josefovi dovídáme ještě jednu okolnost. Že byl zámožný. Mimochodem, Matouš Josefa charakterizuje pouze takto. Uvádí jen to, že byl bohatý. I to mohlo být důvodem, proč se stal Josef členem židovské rady a také proč měl takovou vážnost. Někteří lidé, tehdy i dnes, si totiž váží majetku a bohatství natolik, že ho dokonce považují za dobrou vlastnost, a tak si váží bohatých lidí jen proto, že jsou bohatí. Tento přístup se, žel, nevyhýbá ani křesťanům, buďme proto v tomto ohledu hodně opatrní. Ostatně, v Božích očích nemá váhu to, co mám, ale to, co dám. Jestliže o Josefovi víme, že byl zámožný a přitom byl dobrý a spravedlivý, tak o něm můžeme s jistotou povědět, že dobročinnost mu nebyla cizí, a že i proto si ho lidé vážili.

V Božích očích nemá váhu to, co mám, ale to, co dám.

Nyní se vraťme k onomu Josefovu přemýšlení při pohledu na Kristův kříž. Všechno, co jsme si o něm řekli, mu zřejmě prošlo hlavou. Josef si byl vědom toho, že kvůli činu, který zvažuje, kvůli Ježíšovu pohřbu, může o všechno přijít: jak o svou pozici, tak o svůj majetek. Vždyť to byl právě Sanhedrin, kdo vynesl rozsudek smrti nad Ježíšem a po prokurátorovi Pilátovi jen požadoval jeho potvrzení. Proč se tedy Josef rozhodl tak, jak se rozhodl? Podle Písma jsou pro to dva důvody.

O jednom z nich jsme už hovořili: byl to Josefův smysl pro spravedlnost. Josef nesouhlasil s odsuzujícím rozhodnutím Rady a následným Ježíšovým ukřižováním. Tak to zapsal evangelista Lukáš. Rada však byla veřejným orgánem a její činnost byla také veřejná. Josef si uvědomil, že nestačí, aby nesouhlasil v ústraní svého soukromí: pokud se chtěl od rozhodnutí Rady distancovat, pokud nechtěl nést výčitky svědomí kvůli justiční vraždě – a ona to z několika ohledů justiční vražda byla – pak se musel distancovat veřejně.

Tím druhým důvodem pak byla skutečnost, že Josef byl Ježíšovým učedníkem. Sice dosud tajným, protože se bál Židů, ale přece jen učedníkem. Josef patřil k Židům, kteří očekávali království Boží a Mesiáše, který toto království vyhlásí. A uvěřil Ježíšovu slovu, že On je tímto Mesiášem. Ale pak už mu nestačilo jen říct, že Ježíšovo odsouzení bylo nespravedlivé. Josef musel udělat další, zcela nevyhnutelný krok. Logika věcí i věrnost k Ježíši mu napovídaly, že svou víru v pravdivost Ježíšových slov a svou lásku k němu musí vyznat veřejně. Ale ne až někdy jindy, až se to bude hodit. Musí to udělat právě nyní, v okamžiku Ježíšova nejhlubšího pokoření. Josef si uvědomoval, že jen tak bude patřit ke Kristu při jeho vyvýšení, ať už k němu dojde kdykoliv a kdekoliv. Josef tak za sebe naplnil slova Pána Ježíše, která zapsal evangelista Matouš:

„Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi…“

(Mat 10:32)

Tato Ježíšova slova mají trvalou platnost a jsou určena každému, kdo se k němu hlásí. Vyznat Krista i tehdy, kdy to může ohrozit naši pozici, kdy nám to může způsobit nějakou újmu, k tomu by nás měla přivádět rovněž logika naší víry a naše věrnost Pánu. Stejně jako k tomu přivedla Josefa z Arimatie. A stejně jako on bychom měli umět rozpoznat, co je v našem životě opravdu důležité, co má skutečný smysl a cenu. Abychom nezaměňovali poklad v nebi za poklady na zemi, nebo jinými slovy, vzácnou perlu, k níž Pán Ježíš připodobnil Boží království, za sice krásnou, leč umělou a lacinou bižuterii. Buďme opatrní a nenechejme se příliš ovlivnit myšlením a viděním světa. Je sice líbivé, dokonce často lákavé, ale Kristu a jeho evangeliu je nepřátelské. Chci v této souvislosti připomenout slova z epištoly k Židům:

„Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem.“

(Žid 2:1)

Nechat se strhávat proudem, to jsou ty naše kompromisy. Všichni je známe. Jednou uhneme tam, podruhé zas někde jinde. Ne moc, aspoň ne ze začátku, to až časem. Až se naučíme některé věci nevidět, mlčet k nim, relativizovat je a omlouvat.

Po té, co Josef zvážil všechny možné následky, po té co si promyslel všechny nezbytné kroky, obrátil se na římského prokurátora Piláta, aby mu vydal Ježíšovo tělo. A ten mu vyhověl. Proč také ne. Vždyť Josef byl váženým členem Rady a Pilát ho jistě znal. Tady vidíme, jak náhle prospěšné bylo Josefovo vysoké postavení. A jak dobře bylo využito v Božím spasitelném plánu. Vždyť žádný jiný z učedníků by si to nemohl dovolit. Nejen, že by se k Pilátovi vůbec nedostal, ale ještě by byl s největší pravděpodobností zatčen. Tady máme odpověď na otázku, proč učedníci nemohli svého Pána pohřbít. A možná tu máme odpověď i na otázku, proč se Josef stal členem Sanhedrinu. Proto, aby mohl pohřbít Ježíše. A že byl Josef pro tuto jedinečnou službu připraven, ukazuje i zápis této události u Matouše. Tam čteme, že hrob, do kterého byl Ježíš položen, byl hrob Josefův. Byl původně určený pro Josefa, zámožného člověka, který na něj měl a tak si jej ještě za svého života připravil. Proto nyní Josef nemusel nic shánět, nic organizovat, ale mohl jej hned použít pro uložení Ježíšova těla. Všimněte si, jak to všechno do sebe zapadá, a přitom bez toho, že by Josef cokoliv z toho dopředu nějak plánoval a připravoval. Je to úplně stejné, jako když jen několik málo dnů před tím bylo pro Ježíše připravené oslátko, na kterém vjel do Jeruzaléma, nebo když se jednalo o místo, kde bude s dvanácti učedníky naposledy večeřet.

My se někdy ptáme na smysl určitých věcí nebo událostí v našem životě. Lámeme si hlavu, proč se to nebo ono stalo nebo proč se nestalo něco jiného. Ptáme se, proč je to zrovna tak a ne jinak. Zvažujeme, jestli máme dělat toto nebo raději tamto, protože nevíme, co je zrovna užitečnější pro Boží dílo. A když neznáme hned odpověď, tak třeba propadáme duchovní skleslosti, která může ochromit náš život víry.

Pravý smysl toho, co prožíváme nyní, můžeme objevit až po řadě let.

Příklad Josefa z Arimatie nám však ukazuje, že smysl toho, co prožíváme nyní, můžeme objevit až po řadě let. Sám mám v tomto ohledu vlastní zkušenost: Před mnoha lety, ještě jako nevěřící člověk, jsem začal studovat práva, chtěl jsem se věnovat obchodním věcem. Dnes však mohu povědět, že hlavní smysl svých studií jsem neobjevil v řešení obchodních nebo jiných právních případů, ale ve své službě v církvi. Když jsem se už jako věřící právník mohl podílet na mnoha projektech, k nimž jsem byl právě kvůli své profesi přizván. A byl jsem přizván jen proto, že mezi křesťany bylo málo právníků, a přitom po listopadové revoluci byla církev postavena před nutnost reagovat na velké politické a legislativní změny, reagovat, využít je pro Boží dílo. Já věřím, že Pán Bůh to tak plánoval a že si mne pro službu připravoval již tehdy, kdy jsem ho ještě neznal, kdy jsem ho dokonce odmítal. A podobnou zkušenost má možná i někdo z vás.

Josefův statečný postoj dodal odvahy dalšímu členu Rady, Nikodémovi, který byl také tajným Ježíšovým učedníkem. Je to ten Nikodém, který se již dříve s Ježíšem sešel, aby se ho zeptal, jak se člověk může dostat do Božího království a který vůbec nerozuměl, když Ježíš hovořil o znovuzrození. Je to ten Nikodém, který se později Ježíše zastal, a vysloužil si za to důrazné varování. Nyní i on, bez ohledu na následky, pomáhá Josefovi s Ježíšovým pohřbem.

Bývá to tak, že žitá víra je tím nejlepším svědectvím druhým lidem. Kdyby Josef z Arimatie svou víru v Ježíše Krista úzkostlivě tajil, nikdy bychom o něm nevěděli. V pravý čas mu však dal Bůh sílu k tomu, aby vystoupil ze stínu a z šedi anonymity. A to bylo ještě před vzkříšením Pána Ježíše, o něm neměl Josef ani tušení. Zatímco on chystal Ježíšovi hrob, nebe mu již připravovalo trůn.

A o to radostnější by mělo být naše svědectví. Protože my už to víme. Proto bychom neměli zůstávat tajnými vyznavači, neměli bychom si nechávat svou víru jen pro své vlastní soukromí. Byť by si to třeba většina našich spoluobčanů, našich spolupracovníků, zrovna tak přála. Jenže jakými bychom pak byli svědky o smrti a vzkříšení našeho Pána? Naše křesťanství má být věcí veřejnou. Vždyť jen tak se mohou druzí lidé dovědět o naději, kterou v Ježíši Kristu máme. To neznamená, že bychom je měli naším svědectvím otravovat, ale měli bychom je zneklidňovat, měli bychom v nich vzbuzovat zájem o Boží věci. Už proto, že evangelium je Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří. Tak to napsal ve svém listu do Říma apoštol Pavel (Ř 1:16), a dodal, že se za něj nestydí. A jak jsme četli v úvodu, ke stejnému postoji vyzýval i Timotea.

Ani my bychom se neměli za Ježíše a jeho evangelium stydět. Je pravděpodobné, že nikdy nebudeme svědčit za takových výjimečných okolností jako apoštol Pavel nebo Josef z Arimatie. I když po něčem takovém třeba toužíme. Ano, v nás jako by bylo zakořeněno, že musíme pro Boha dělat velké a výjimečné věci, že ty běžné a všední nemají v Jeho očích žádnou váhu. Život však jde většinou úplně jinak. Důležité proto je, abychom, jak někdy před sto lety řekl jeden anglický kazatel, uměli být výjimeční v těch úplně obyčejných věcech, abychom uměli být svatí mezi zcela obyčejnými lidmi a na těch nejobyčejnějších místech.

Důležité je, abychom uměli být výjimeční v těch úplně obyčejných věcech, abychom uměli být svatí mezi zcela obyčejnými lidmi a na těch nejobyčejnějších místech.

Příběh Josefa z Arimatie nám v tom může být příkladem i povzbuzením. A to i přes výjimečnost okolností, za nichž se stal. Jde totiž o Josefův zřetelný vyznavačský postoj Kristova učedníka, o jeho statečnou víru, které v pravou chvíli projevil. I my můžeme prožívat úzkost a tíseň, jde o to, nenechat se jimi přemoci. Nakonec, nejsme na to sami, máme skvělého pomocníka, Ducha svatého, který, budeme-li o to upřímně stát, nám ukáže, jak věci a okolnosti zvládnout. A máme také, byť malinké a začínající, společenství, v němž se můžeme a máme vzájemně povzbuzovat a také si pomáhat. Nezapomínejme, že i takovéto povzbuzování a vzájemná pomoc jsou svědectvím a příkladem. A když nebudeme mít sílu na to, abychom byli jako Josef z Arimatie, stačí, když budeme tím Nikodémem, který se včas připojí.

Co říci nakonec? Zopakuji dvě věty z biblického textu, který jsme četli na začátku, z Pavlovy II. epištoly Timoteovi:

„Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha moci a lásky a rozvahy. Nestyď se tedy za svědectví našeho Pána …“

Leave a Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..